Ostře sledované vlaky

vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v ruce už
jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot toho přístroje, a pak
projela lokomotiva, shora byla cloněná plachtou, aby hloubkaři neviděli na
dálku, když topič přikládá, a potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené
vagóny a na nich v bedýnkách střelný prach, bedny proložené vrstvami slámy,
tři, čtyři, pět vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým
mračnem, z něhož se sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád
vidět jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým korytem, sedm,
osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani lokomotivu,
ani poslední vagón toho vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct a potom jsem lehce
hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky květinu, vypočítal jsem si to
přesně, hodil jsem, když se pode mnou ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl
akorát doprostředka vagónu, který si najel do té věcičky, která tam teď ležela
a odnášela ten ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem se pořád, do
poslední chvíle na ten vagón, až sníh ten vagón zašrafoval a já jsem si umínil,
že se odtud shora budu dívat ty čtyři minuty, až do té doby se budu dívat z
tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment zkázy, a pak jsem už
viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou na konci, odkud najednou vyšlehl
dlouhý kužel světla a soustředil se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak
se zableskla hlaveň pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně
vystřelil i kdosi z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z
budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu. Z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli.
Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že
Miloš spadne ze semaforu a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou.
Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal „Mutti“, a tak do něj
Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné
příležitosti, byli by možná i přáteli. V posledních okamžicích si Miloš promítal
všední dny svého života, uvědomil si, že hrůzy války jsou tragické a umírají nevinní
lidé. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem. Poslední co řekl, byla slova
vlakvedoucího, který v tento den přivezl zbědované Němce od Drážďan: „Měli jste
sedět doma, na prdeli…“