petr a lucie

Obsah:

Celý příběh začíná 30. 1. 1918 Petrovou procházkou po Paříži. Introvertní idealista Petr rozjímá nad svým životem, hledá jeho smysl a zároveň hledá i smysl války, do které musí za půl roku narukovat jako jeho bratr Filip, který ale šel bojovat dobrovolně, s nadějí lepších

zítřků, válka jej ale změnila, vystřízlivěl ze svých ideálů.
Petr jede pařížským metrem domů, zatímco je Paříž bombardována nepřátelskými letadly. Do vlaku, kterým jede Petr mlčky nastoupí dívka – Lucie. Oba mladí lidé se nenápadně sledují a v náhlém rozruchu se chytnou za ruku. Lucie vystupuje z metra a jejich ruce se rozplétají tak nepozorovaně jako se chytily.

O několik dní později Petr při svých procházkách znovu potkává Lucii, ale nemá odvahu na ni promluvit. Jeho melancholické myšlenky při procházkách se rázem mění, jsou barevnější, Petr opatrně rozmýšlí proč – jedinou příčinou je láska. Při jejich třetím setkání Petr neváhá a začne s Lucií vést rozhovor.

Scházejí se čím dál častěji, sbližují se. Petr odhaluje, že je z dobré rodiny, jeho otec je soudce, počestně slouží režimu a matka je silně věřící. Luciina matka je naopak chudá dělnice z továrny na výbušniny a její otec zemřel. Sama si musí vydělávat na život jako malířka kopií slavných obrazů. Oba se shodnou na tom, že jsou to spíše mazanice než umělecká díla.
Petr a Lucie se velmi milují, plánují společnou budoucnost, i když vědí, že je neuskutečnitelná, nejen kvůli sociální nespravedlnosti, ale i kvůli válce. Svými představami alespoň unikají hrůzné současnosti i budoucnosti, zejména tomu, že Petr zanedlouho musí narukovat na frontu.

Na Velký pátek si slíbili, že se jeden druhému oddají, vydávají se do chrámu na Náměstí sv. Gervaisa. Při farním koncertě opět začíná bombardování Paříže, které zasáhne i chrám. Lucie se na Petra vrhne, chrání ho svým tělem a vzápětí na oba hrdiny padá chrámový pilíř a umírají.

Citace:

Petr zapadl do hlubin metra. Neurvalý a horečnatý dav. Stál u dveří zaklíněný v mase lidských těl a sdílel s nimi těžký vzduch, který jim vycházel z úst, sledoval, ale nevnímal černé dunící klenby, po nichž klouzaly zářící zřítelnice vlaku. V duši měl stejné temno, stejné ostré a trhavé záblesky. Dusil se pod zvednutým límcem kabátu, paže měl přilepené k tělu a rty semknuté, čelo zvlhlé potem a chvílemi, když se dveře vozu otevřely, zchlazené závanem zvenčí. Snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se nemyslet, snažil se nežít. Srdce toho osmnáctiletého mladíka, ještě skoro dítěte, bylo plné temné beznaděje. Nad ním, nad tmou tunelů, té krysí díry, kterou uhánělo kovové monstrum napěchované lidskými troskami, byla Paříž, sníh, mrazivá lednová noc, zlý sen života a smrti – válka.

(str. 9)