Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

Východiska a základy světové kultury a literatury – orientální a antická literatura, Bible

Díla, která lze považovat již za literaturu, byla psána už ve 3. tisíciletí př.n.l. Tehdy ovšem ještě literatura umělecká, odborná a náboženská nebyly oddělovány, tvořily jeden celek. Starověká literatura odpovídala vždy určité mytologii, náboženství či filozofii; vyjadřovala mytické, náboženské či filozofické představy o světě.

Před vznikem písemnictví bylo dlouhé období ústní tradice (slovesnosti). První písemné památky jsou tudíž anonymní, ale vyzrálé, hluboké, s bohatstvím myšlenek a námětů. Proto je starověká kultura základem pro další vývoj.

Nešlo tehdy o originalitu (náměty - postavy, situace a děje se často opakovaly), zdůrazňovalo se vše společné a obecné a cenilo se hlavně to, jak dílo odpovídá představám o světě.

Čtenář, který se chce v literatuře dobře vyznat, by měl znát tyto výchozí náměty, aby mohl sledovat, jak se později proměňovaly a uvažovat proč. Některé se v literatuře objevují dodnes.

Starověká mimoevropská (orientální) literatura (s přesahem do středověku)

Mezopotámie

Epos o Gilgamešovi - nejstarší dochovaná literární památka na světě, vyvíjel se téměř 2000 let – od 3. tis. př.n.l. se ústně tradovala sumerská verze (cyklus sumerských epických písní volně spjatých postavou Gilgameše), zapsána byla sumersky klínovým písmem na hliněných tabulkách ve 2. tis. př.n.l., další verze - starobabylonská už má podobu eposu (různé epizody zpracovány v souvislém vyprávění), i v jazyce akkadském, chetitském, epos se rozšířil po celé klínopisné oblasti Blízkého východu; nejmladší a nejúplnější verze novoasyrská ze 7. stol. př.n.l. se dochovala na 12 hliněných tabulkách v Aššurbanipalově knihovně v Ninive. Ale i v ní mnohá místa chybí. 12. tabulka vypráví o sestupu Enkidua do podsvětí, přidána k eposu později, souvisí s ním jen volně.

Český překlad – Lubor Matouš, shrnuje několik verzí – sumerskou, babylonskou, asyrskou; uvádí v poznámkách, které pasáže ztraceny, nedochovány, obsahuje komentář, vysvětlivky, dodatky k některým tabulkám – samostatné básně, např. Gilgameš a dub. Odborníci mnohá nejasná místa v ději objasňují právě díky různým verzím a dodatkům, srovnáním také s jinými eposy.

Obsah + analýza a interpretace: Prolog – má hymnický ráz, opěvuje Gilgameše (jaký byl, co prožil, co dokázal) a jeho dílo (hradby). Gilgameš je pak v eposu představen jako bytost, jež je ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk – tyranský vládce ve městě Uruk. Obyvatele nutil k těžké práci při stavbě městských hradeb. Časně ráno je budí zvukem bubnu a brání lidem v přirozeném soužití (mužům s ženami, s dětmi). Lidé žádají o pomoc bohy, ti sešlou na zem divokého člověka, siláka Enkidua, aby změřil své síly s Gilgamešem a lidé uručtí si mohli oddechnout. Enkidu však zpočátku žije ve stepi s divokými zvířaty a chrání je před lovcem. Lovec žádá o pomoc Gilgameše. Gilgameš mu dá s sebou nevěstku Šamchat, aby Enkidua proměnila v člověka. Po 6 dnech a 7 nocích obcování s ní se tak stane, Enkiduoava zvířecí duše se proměnila v lidskou, zvířatům se odcizil (utíkají před ním), ale pocítil potřebu lidského přátelství. Šamchat jej přivedla mezi lidi, soužití s ní je ale jen jakoby „přípravou“ na hlubší a trvalejší přátelství s Gilgamešem. Také Gilgameš je připravován na toto přátelství, které pro něj má být osudné, má změnit jeho život. Touhu po příteli v něm probudí dva sny, které mu vyložila jeho matka, bohyně Ninsun. Když se pak Gilgameš a Enkidu setkají, vlastně střetnou, nápadně to připomíná situaci ze snu. Enkidu přišel do Uruku jako Gilgamešův protivník, aby mu zabránil vstoupit do domu, kde se konala svatba (měl totiž jako král dle bohů právo na nevěstu dříve než její manžel). Zápasí spolu, když Gilgameš pochopí, že v Enkiduovi našel člověka, který jako jediný se mu vyrovná smělostí a silou, uzavře s ním přátelství (tato pasáž je velmi fragmentární). Z dochovaných fragmentů nevíme přesně proč, ale Enkidu se najednou cítí slabý, je mu teskno. Gilgameš navrhne, že spolu sprovodí ze světa všechno zlo, a sice tím, že zabijí obra Chuvavu (babylonsky Chuvava, asyrsky Chumbaba), který zlo rozsévá (je symbolem zla ve světě). Enkidu mu však líčí, jak je nepřekonatelně obtížné proniknout do dalekého, nepřístupného cedrového lesa v horách, kde netvor sídlí, chrlí oheň a dechem přináší smrt. Ale Gilgameš se nedá zviklat ve svém rozhodnutí (předsevzetí). Diví se, kam se poděla Enkiduova odvaha, proč se bát smrti, když jí stejně nikdo kromě bohů neunikne, neboť jen bohové jsou věční. Po člověku může zůstat věčné jen jméno, Gilgameš tedy chce, aby si hrdinským činem vydobyli nesmrtelný věhlas a slávu. Enkidu se tedy nechal přesvědčit a přidal se k němu. Nejprve si Gilgameš vyžádal souhlas starších města Uruku, pak věštbu a svolení bohů (matka Ninsun adoptuje Enkidua a upevní tak jejich přátelství); Enkidua teď všichni berou jako Gilgamešova ochránce. Vyzbrojeni mečem, sekyrou a lukem vydají se na cestu. Gilgameš má dost děsivé sny, Enkidu se je vždy snaží příznivě vyložit – jako proroctví vítězství nad Chuvavou. Z celé první části eposu plyne, že člověk sám mnoho nezmůže, ale když má přítele, když si dva pomáhají, dokážou zdolat i velké překážky (viz i slova Chuvavy na s. 52 – obává se jich právě proto, že jsou dva). Společně vstoupí do cedrového lesa, Chuvavu přemohou (za pomoci boha Šamaše, oslepil ho větrem) a zabijí. Po návratu do Uruku, když se Gilgameš, umytý a čistě oblečený, posadí s korunou na hlavě na trůn, bohyně Ištar, uchvácena jeho krásou, vzplane k němu láskou a nabídne mu manželství; nabízí mu hojnost jmění, zlato, pocty, všichni vládcové před ním pokleknou. Gilgameš ale dobře ví, jak nestálá je Ištar v lásce, každému nakonec přinese neštěstí, ublíží; odmítne ji a vyčte jí všechny milence. Ištar, pobouřena touto urážkou, vyžádá si od svého otce, boha Ana, nebeského býka, sešle ho na zem, aby Gilgameše zabil. Gilgameš s Enkiduem zase společně po těžkém zápase býka zabijí. Ištar to bere jako další urážku, prokleje Gilgameše. Enkidu ji pak také pohaní – vmete jí do tváře kýtu nebeského býka. Gilgameš na počest slavného vítězství nad nebeským býkem uspořádá velkou hostinu, urucký lid jej oslavuje. Enkidu pak má sen, v němž se bohové radí (spíš hádají), kterého z nich potrestají smrtí za zabití nebeského býka i Chuvavy. Šamaš je hájí, že to udělali na jeho pokyn. Bohové mu však právě to vytknou – že je s nimi stále v kontaktu jako se sobě rovnými, a rozhodnou, že zemřít má Enkidu. Když se Enkidu probudí, cítí svůj brzký konec, nemocen leží a Gilgameš nad ním naříká, proč bohové chtějí Enkiduovu smrt jako cenu za Gilgamešovu záchranu, proč mu chtějí vzít jeho přítele a bratra. Nemocný (zoufalý) Enkidu zase začne litovat toho, co kdy udělal, a proklínat ty, kteří přispěli k tomu, že stal tím, kým se stal (lovce, nevěstku Šamchat). Šamaš ho ale napomene, že je nespravedlivý, přiměje ho k tomu, aby si uvědomil, že měl život bohatý, naplněný přátelstvím s Gilgamešem. Enkidu svá prokletí změní v požehnání. V dalším snu už vidí Enkidu říši mrtvých a za několik dní zemře Gilgamešovi před očima. Gilgameš mu vystrojí slavný pohřeb a dá mu vytesat sochu, ale truchlí nad ztrátou přítele, trápí se, nedokáže se smířit s jeho smrtí. Teprve při jeho skonu si uvědomil, co je to smrt, začal o ní přemýšlet, pociťovat strach ze smrti, z toho neodvratného konce, to jej žene na step daleko od lidí, žije jak zvíře. Vydá se hledat tajemství věčného života, tj. způsob, jak překonat smrt, jak se stát nesmrtelným. Doufá, že mu pomůže Utanapištim – jediný člověk, který v lodi přežil potopu světa a bohové ho obdařili nesmrtelností. Zvládne obtížnou cestu přes hory, kde vládne věčná tma, až k mořskému břehu, kde v nádherné zahradě bydlí šenkýřka bohů Siduri. Když jí Gilgameš vypoví o svém žalu, o svém příteli Enkiduovi, o jeho smrti a o tom, proč se vydal na dalekou cestu za Utanapištimem, Siduri jej zrazuje od marného hledání smyslu a tajemství života a radí mu, aby místo toho bezstarostně užíval přítomného okamžiku v radovánkách. Avšak tato hedonistická filozofie šenkýřky Siduri nemůže Gilgameše uspokojit. Marně ho Siduri varuje před obtížným přechodem přes vody smrti. Jediný Uršanabi, lodivod (převozník) Utanapištima, jej může přes ně převézt, protože má kamenné sošky, jakési amulety, chránící před vodami (nebezpečím) smrti. Gilgameš se za ním hned vydá, ale sošky v hněvu (nevíme proč, ztraceno) rozbije. Dle rad Uršanabiho se Gilgameš přece jen přes vody smrti dostane až k Utanapištimovi. Totéž, co předtím bohyni Siduri, vypráví Gilgameš Uršanabimu i Utanapištimovi (také se ho stejně jako Siduri ptali). Na Gilgamešovu otázku o tajemství života však může Utanapištim dát jen povšechnou odpověď, že vše, co vzniká, také zaniká. Gilgameše to neuspokojí a netrpělivě ho žádá, aby mu vyprávěl, jak on získal nesmrtelnost. Utanapištim mu to obšírně vypráví (lze srovnat s eposem o Atrachasisovi, z něj převzato a pozměněno) – jak bohové seslali na zem potopu (jak dlouho budoval na pokyn jednoho z bohů loď a co na ni naložil, jak dlouho potopa trvala – 6 dní a 7 nocí, jak vypustil holubici, vlaštovku, havrana, přinesl bohům oběť) a jeho jediného zachránili (protože byl moudrý, pochopil ten pokyn budovat loď) a obdařili věčným životem. Utanapištim naznačuje (ale nezdůvodňuje), že pro Gilgameše bohové neučiní totéž, že se to nemůže opakovat, a vybídne ho, aby 6 dní a 7 nocí vydržel bez spánku (asi to měla být možnost, jak dosáhnout věčného života). Gilgameš však v této zkoušce neobstojí, usne. Utanapištim mu ještě poradí vylovit z moře (utrhnout na dně) rostlinu života (věčného omlazování). Na cestě zpět do Uruku mu ji však vezme had, když ji neopatrně při koupání po dlouhé cestě odložil u studánky. Had se po pozření rostliny života omlazuje, svléká svou kůži. Had je v eposu označován také jako „lev země“ (Had byl vždy symbolem zla, je to dávná představa, bylo jí využito pro dobré pochopení zde i v Bibli; zde had bere člověku možnost poznání tajemství, které je dosud dáno, svěřeno jen bohům, had v Bibli člověka svádí, láká ke hříchu, k poznání, které bylo člověku dosud odepřeno, dosud člověku nebylo dáno). Gilgamešovo úsilí bylo tedy marné. A tak se Gilgameš vrací z daleké pouti do svého rodného města s prázdnýma rukama a jediná útěcha, která mu zbývá, je jeho vlastní dílo – mohutná hradba obepínající Uruk. S pýchou ukazuje Uršanabimu její silné zdi a základy. Tak epos končí, stejně jako začínal v prologu – oslavou městské hradby. Ze závěru vyplývá, že člověku je souzeno zemřít, nesmrtelnost je tedy nutné hledat v hodnotách, které mohou trvat déle než lidský život. Takovou hodnotou může být přátelství (abstraktní hodnota) i hradby (konkrétní).