Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

Epos o Gilgamešovi upravil, převyprávěl, převedl do prozaické podoby Vojtěch Zamarovský. Mnohé, co si ve starověkém veršovaném eposu musíme domyslet, Zamarovský vyjádřil explicitně. Například v závěru rozhovor Gilgameše s převozníkem Uršanabim končí úvahou o smyslu lidského bytí. Uršanabi Gilgamešovi říká: „Nemůže najít věčný život člověk, může si však zachovat věčné jméno, svým dílem stát se nesmrtelným, hrdino Gilgameši.“

Gilgameš poznává, že nesmrtelnost je třeba hledat v hodnotách, které mají šanci přetrvat delší dobu, než jaká je vyměřena lidskému životu. Takovou hodnotou může být přátelství, ale i hradby, které nechal Gilgameš postavit a které přetrvají a budou plnit svůj účel ještě dlouho po jeho smrti. Gilgameš díky svým činům pro ostatní (vybudoval hradby chránící město) nebude nikdy zapomenut, toto dílo dalo jeho životu smysl a velikost, jeho jméno zůstane věčné a tím se stane „nesmrtelným“.

Epos má bohatý, barvitý děj, plný napětí, hluboké myšlenky. Do lidských osudů zasahují bohové (Ištar – bohyně lásky, této bohyni je věnována další mezopotámská literární památka Hymnus na Ištaru, Anu - bůh nebes, Ea – bůh vod a moudrosti, Enlil – bůh země, Šamaš – bůh Slunce); objevují se zde mnohé hlavní lidské problémy, které náš život a i literaturu prostupují dodnes (touha po přátelství, síla přátelství, strach ze smrti, otázka věčného života, smysl a hodnota života, hodnoty, které trvají, apod.) Zatímco jiné babylonské eposy jsou zaměřeny na bohy, v eposu o Gilgamešovi bohové ustupují do pozadí (i když se s nimi setkáváme na každém kroku, mají roli rádců, ochránců, ale i protivníků, Gilgameš se stále obrací na boha slunce Šamaše s žádostmi o radu) a hlavním hrdinou je člověk, který miluje a nenávidí, raduje se a pláče, doufá i zoufá. Gilgameš, ačkoliv ze dvou třetin bůh, na jeho stvoření se podíleli sami bohové, je přece jen člověkem se všemi lidskými vlastnostmi a problémy nám blízkými. Jeho charakter není jednoznačně pozitivní.

Tématem první části eposu je oslava přátelství a hrdinské odvahy, hlavním tématem druhé části je úzkost ze smrti a hledání věčného života. Vlivem přátelství se Gilgameš pozvolna mění, zpočátku tyranský vládce a člověk toužící po rozkoších a radovánkách se stává mužem odhodlaným čelit útrapám a nebezpečí. Vykonají mnohé hrdinské činy. Enkidu často představuje racionální a Gilgameš iracionální jednání a myšlení. Po vítězství nad Chumbabou a nebeským býkem se Gilgameš stane zpupným (pyšným, povýšeným, nechá se oslavovat). K další proměně jeho osobnosti (i zlomu v jeho životě) dojde po Enkiduově smrti – uvědomí si pomíjivost lidského života i lidské slávy, bojí se smrti, bytí v podsvětí. Veškeré své úsilí pak zaměří na hledání věčného života. Jeho představa věčného života však zjevně neodpovídá tomu, co by ho čekalo po boku bohyně Ištar (její lásku odmítl), ani tomu, co mu nabízí bohyně Siduri (bezstarostný život v její zahradě, věčnou blaženost a zapomenutí na útrapy pozemské – překladatel Matouš to tak interpretuje). V Gilgamešově pojetí je život a tedy i věčný život dynamický, spočívá v neustálém přemáhání smrti, v neustálém boji o sebezdokonalování. Z Gilgameše se tak stává typ faustovského člověka, který při svém hledání nešetří žádné námahy, aby dostal odpověď na otázku, jaký je smysl lidského života, v čem spočívá jeho hodnota. Při setkání s nesmrtelným Utanapištimem je patrný velký rozdíl v jejich životě i ve způsobu řeči: Gilgameš se rve se životem, trmácí se za rozřešením otázky věčného života, mluví vzrušeně, dychtivě; Utanapištim si užívá blaženého života v nečinnosti, mluví klidně, zvolna, rozvláčně, obšírně, nikam nespěchá (nemá kam a proč).