Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

Avesta (7. - 6. stol.) – sbírka posvátných textů – modlitby, mýty, písně, také zde zachyceno učení Zarathustrovo (zřejmě jeho žáky)

Z období středověku:

Tisíc vyprávění – soubor příběhů (200), později základem arabské sbírky Tisíc a jedna noc.

Avicenna – 10.-11.stol. - perský učenec a básník, psal arabsky, hl. lékař a filozof – ovlivnil myšlenkový vývoj středověké Evropy, prosazoval aristotelskou filozofii.

Čína

Čínské myšlení utvářely a tedy i literaturu ovlivňovaly 2 tradiční čínské filozofie – taoismus a konfucianismus (později mnohdy chápané i jako náboženství) a z Indie přenes. buddhismus.

Konfucius a konfucianismus – 6.-5.stol.př.Kr.

Lao-c´ (=Starý mistr, Mistr) a taoismus – 6.stol.př.Kr.

Oba směry vycházejí ze základního pojmu čínského myšlení – tao (=cesta), tj. existuje správná cesta, kterou by se měl člověk ubírat, každý směr ji však chápe jinak:

K. – chápe tao jako cestu člověka,jednání člověka v souladu s vůlí, řádem Nebes, proto je zaměřen na etické (mravní) zásady.

T. – chápe tao jako tajemnou kosmickou sílu, věčný, všeobecný, slovy nepostižitelný princip, kterým se vše řídí, proto zdůrazňuje nezasahování člověka do přirozeného plynutí (řádu)světa.

Literární památky konfucianismu:

„Pět knih“ (klasických, kanonických, musel je znát každý vzdělanec a úředník) sestavil i vydal je většinou sám Konfucius (4 určitě); z nich nejvýznam. a nejslavnější – Kniha písní – sbírka poezie z 11. – 6. stol.př.Kr., lidové i umělé, náměty milostné, oslavné mytolog., histor.

„Čtyři knihy“ – obsahují učení Konfucia, popř. jeho žáků, autor neznámý, asi ti žáci, nejdůležitější z knih – Hovory (Rozpravy) – sbírka Konfuciových filozofických výroků.

Literární památky taoismu: Kniha o cestě a ctnosti (4.-3.stol.př.Kr.) obsahuje myšlenky Lao-c´ (Mistra), filozofické úvahy podané zhuštěným strohým aforistickým způsobem, často ústí v paradox, proto umožňují nekonečně mnoho výkladů, interpretací.

Literární památky středověku – 8.stol.po Kr. – 2 básníci odlišného rázu, ale přátelé:

Li Po – tulák, bohém, bouřlivák, nevázaný a rušný život, 900 básní, náměty rozmanité (jako život), ale hl. o víně, přátelství, lásce, volnosti, přírodě, např. báseň Věčná písmena.

Tu Fu – spíš společenská lyrika, vážná, kritická, nejčastější námět – utrpení, jež lidem přináší válka, tj. protiválečná lyrika, např. báseň Vítěz se psem a černou korouhví.

Arábie – spadá již do středověku

Korán (1.pol.7.stol. n. l.) – svatá kniha muslimů, základní náboženské dílo arabské a islámské kultury. Jde o soubor textů, který obsahuje to, co asi 20 let (610-632) pronášel Muhammad (zakladatel islámu). Muhammad prohlašoval, že měl vidění, že existuje jediný bůh Alláh, a ten si ho vyvolil za proroka, jenž má lidem zvěstovat boží slova. Inspirovaly ho různé zdroje: Bible, apokryfy, řecké texty, stará arabská slovesnost. Z jeho výroků vznikaly súry (=zjevení) – texty, z nichž pak vznikl r. 653 Korán (= přednášení, recitování). Je psán rýmovanou a rytmizovanou prózou, ale muslimové jej považují za báseň. Islám tedy vznikl v 1. pol. 7. stol. (tj. o 600 let později než křesťanství), navazuje na staré arabské představy, judaismus a křesťanství (uznávání jediného boha, Abraham uctíván jako praotec, neboť od jeho syna Izmaela Arabové pocházejí). Hlavní myšlenka islámu je obsažena v názvu – naprostá oddanost, odevzdanost do vůle boží a povinnost šířit islám (i mečem, za to slibován posmrtný život). V islámu nejde o lásku k bohu, ale o strach z přísného a spravedlivého soudce. Povinnosti muslimů: 5x denně předepsané modlitby, v určité době půst, 1x za život pouť na posvátné místo, dávat almužny chudým atd.