Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

„Odysseia“ - Sleduje návrat ithackého krále Odyssea z války (trval stejně dlouho jako boje v Tróji – deset let). Při zpáteční plavbě projde Odysseus řadou dobrodružství, mnohdy až pohádkových (utká se s jednookým lidožroutským Kyklopem Polyfémem, s čarodějnicí Kirké- proměnila jeho druhy ve vepře, sestoupí do podsvětí, překoná nástrahy vábivých Sirén aj.), a přijde o své druhy. Uvízne u nymfy (víly, polobohyně) Kalypsó – slibovala mu mládí, nesmrtelnost, nechtěla ho propustit, až na zásah Athény se od ní dostal. O těchto událostech se dozvídáme z Odysseova vyprávění na hostině pořádané Fajáky (obyvateli jednoho ze středozemních ostrovů), kteří ho zachránili po jeho ztroskotání při plavbě od Kalypsó. Fajákové pak Odyssea dopraví na rodnou Ithaku. Zde se hrdina setkává se svým synem Telemachem. (Telemachovým pátráním po Odysseovi epos začíná). S jeho pomocí se vypořádá s nevítanými nápadníky, kteří se před tím vetřeli do královského paláce a pokoušeli se získat královnu Penelopu, zachovávající Odysseovi věrnost.

Odysseia je umělecky vyspělejší a čtenářsky přitažlivější než Ilias, neboť je dynamičtější, zábavnější a obsahuje více dialogů, oproti tomu Ilias působí pateticky, dějově staticky, až nezáživně. Odysseia má také komplikovanější děj (1. rovina – putování, 2. rovina – jednotlivé příběhy – epizody) a kompozici – užití retrospektivy (viz v obsahu.).

Homérské eposy vyjadřují mytologický názor na svět: Bohové žijí v kontaktu s lidmi, zasahují do jejich osudů, jsou zlidštěni – mají vlastnosti jako lidé.

Hesiodos – básník, 1. výrazná autorská individualita, tvůrce didaktických (naučných) eposů: O zrození bohů – líčí zrození světa a bohů z počátečního Chaosu, Práce a dni – praktické rady pro hospodaření

Ezop – bajky

Lyrika

Sapfó (básnířka) – milostná poezie

Anakreón – rozverné pijácké či milostné verše – láska, víno, ženy, zpěv (od něho je později odvozen pojem anakreontská poezie)

Pindaros – sborová lyrika, básně oslavující vládce, bohy i olympijské vítěze

Klasické (attické) období (5.-4.stol.př.n.l.) - vedoucí roli zaujaly Athény (poloostrov Attika)

Vznik dramatu a divadla: V Athénách se od konce 6.stol.př.n.l. začaly při Dionýsiích – slavnostech na počest boha Dionýsa (bůh vína a veselí) pořádat soutěže o nejlepší tragédii. Za vynálezce dramatu považován Thespis – vítěz 1. soutěže, básník a dramatik, k dosavadnímu dithyrambu (oslavná píseň, improvizovaný příběh, sbor = chór převlečený za satyry zpívá, předvádí a tančí) přidal 1. herce, jeho dialog s chórem se stal základem dramatu. 2. herce přidal Aischylos, 3. herce Sofokles. Nebylo honorováno, bylo chápáno jako čest. Veškeré role hráli muži, měli masky a speciální vysoké boty, tzv. kothurny. Divadla měla půlkruhové stupňovité hlediště, výbornou akustiku. Řada událostí jen ze zpráv poslů (vraždy, sebevraždy, násilí vůbec – nebyly předváděny), přitom to často byla nejsilnější, nejpůsobivější místa hry.