Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

Jazyk a styl: odpovídá tomu, že tragédie patří k vysokému stylu, vysokým žánrům (ovlivněny rétorikou), zabývá se závažnými společenskými tématy, má přinášet poučení, formovat názory a postoje. Časté jsou proto filozofující monology, ale také prudká dynamická výměna krátkých replik, navozující dojem horečného dění, v němž se hlavní hrdina snaží dopátrat pravdy. K vysokému stylu patří veršovaná forma. Ve vyjádření často symbolika, náznaky, metafory, přirovnání, apostrofy. Jazyk tíhne k patosu a vznešenosti. Proto v českých překladech užívání archaismů, poetismů, zvolání, inverzního pořádku slov apod.

Souvislosti: Dílo bylo živé i ve středověku, hodně pak v období renesance a humanismu, je živé a inspiruje nadále i dodnes. I dnes si můžeme klást otázku, zda máme svůj osud ve svých rukou, zda za sebe rozhodujeme sami, či zda podléháme nějaké síle, ať už ji nazveme jakkoli. Freud vytvořil ve své psychoanalýze termín oidipovský komplex (dítě nevědomě touží vlastnit rodiče opačného pohlaví a zbavit se rodiče téhož pohlaví).

„Antigona“ – Po odchodu Oidipa do vyhnanství bratři Antigony, Oidipovy dcery, bojují o moc. Polyneikes se spojil s cizím vojskem, oba bratři Polyneikes i Eteokles ve vzájemném boji zahynou, králem se stává strýc Kreón, který zakáže pohřbít Polyneika jako vlastizrádce. Antigona neposlechne a pohřbí ho, tím poruší příkaz vládce, ale splní nepsaný věčný morální příkaz, povinnost (zákon, vůli bohů). Kreón ji odsoudí k smrti – zaživa zazděna, za to hněv bohů (dozví se to od slepého věštce), proto jí chce dát svobodu, ale pozdě, ona už spáchala sebevraždu (oběšením). Sebevraždu spáchal i Kreóntův syn Haimón (Antigonin snoubenec) a Kreóntova žena Eurydika. Kreón všemi opuštěn, uvědomuje si svou vinu a žádá bohy o smrt.

Střetávají se zde zákony vládců (proměnlivé) s věčnými zákony mravními. Antigona svou volbou prokazuje velkou mravní sílu.

Euripides – oproti dvěma starším dramatikům působí novátorsky, známé báje směle obměňuje, neboť je proti tradičním morálním a náboženským představám, děj i postavy přibližuje skutečnému životu, zaměřuje se ne na konflikt člověka s bohy či osudem, nýbrž na konflikt člověka s člověkem. Hrdinové (často ženy) jsou jakoby lidštější, obyčejní lidé ovládaní ne bohy, ale svými nezvladatelnými vášněmi a city, které je nakonec zcela zachvátí a pohltí. Proto pozornost věnována psychologii postav, odkrýván jejich duševní svět, jejich vnitřní pohnutky; tak je tomu hlavně ve hrách „Elektra“(viz výše) a „Médea“:

„Médea“ – z okruhu bájí o Argonautech; tragédie ženy (královské dcery), která kvůli lásce k Iasonovi (vůdci Argonautů) zradí a opustí svou zemi i rodinu a posléze je sama zrazena a opuštěna. Iason ji po letech opouští pro jinou ženu. Medea se v zoufalství začne krutě mstít – způsobí smrt Iasonovy nové ženy a zabije i své 2 syny, které měla s Iasonem.