Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

pestrý styl: příběhy jsou různé povahy, proto psány různými styly – vznešeně a s vážností, rozmarně a s lehkostí, střízlivě a věcně, pateticky a barvitě, někdy také s jemnou ironií;

jazyk: melodičnost, jazyková obratnost, záliba ve slovních hříčkách, básnická obraznost (často metafory aj.) a fantazie, barvitost, symbolika barev, čísel, zvířat apod.; psáno časoměrným veršem (časomírou), v překladu do češtiny využito k dosažení vznešenosti stylu archaických výrazů a tvarů.

Přehled obsahu: od počátečního chaosu ke stvoření světa a člověka, čtyři věky lidstva (zlatý, stříbrný, bronzový, železný), lidské plémě se v posledním věku zvrhlo, všude samý zločin, zkaženost, v báji Lykáón se proto Jupiter sám v lidské podobě přišel na svět podívat, navštívil také vladaře Lykáóna, ten chtěl vyzkoušet, zda jeho hostem je opravdu bůh, a předložil mu uvařené lidské maso; Jupiter ho ztrestal proměnou ve vlka a rozhodl se potopou zahubit vše smrtelné, Deukalión a jeho žena Pyrrha očistnou světovou potopu přežili (oba bez viny), na pokyn bohů házejí za sebe kameny, které se mění v nové lidstvo. Dále báje o bozích a hrdinech, (o zrození héroů, např. Heraklés aj.), cyklus o trojské válce, starořímské pověsti (o Aeneovi, Romulovi, Pythagorovi, Asklepiovi aj.) možná přece jen měly vycházet vstříc Augustovým obrodným snahám, končí Caesarovou proměnou v kometu (poněkud náhlý skok, Ovidius tím zřejmě chtěl oslavit Augusta, Caesarova adoptivního syna).

Další příklady bájí:

nymfa Dafné, odmítající Apollonovu lásku, se promění ve vavřín (podáno jako novela); inspirace: barokní sochař G.L. Bernini – Apollón a Dafné;

Pyramos a Thisbé – nešťastní milenci, žili v sousedních domech v Babylonu, při tajné noční schůzce Thisbé vyplašena lvicí, při útěku ztratila závoj, Pyramos ho našel zkrvavený ve stopách šelmy, pokládal Thisbé za mrtvou, vzal si život, Thisbé ho našla umírajícího a zvolila stejný osud (inspirace pro Shakespeara);

královna Niobé (Tantalova dcera, manželka thébského krále), pyšná matka, chvástala se množstvím svých dětí, vyvyšovala se nad bohyni Létó, vysmívala se jí, že má jen 2 děti, Apollóna a Artemidu, byla potrestána smrtí svých krásných dětí, Apollón svými šípy usmrtil její syny, Artemis její dcery, Zeus ji proměnil v plačící kámen;

věrní manželé Filémón a Baucis – vzor manželské lásky, vzájemné úcty a štědrosti, oni jediní poskytli pohostinství Diovi a Hermovi, proto unikli potopě a dle svého přání zemřeli ve stejný okamžik a byli proměněni ve 2 stromy, které stojí těsně u sebe a jejichž větve se proplétají;

kyperský sochař Pygmalión se zamiloval do své sochy krásné dívky ze slonové kosti – Afrodíté mu ji na jeho prosbu oživí; inspirace. G.B.Shaw;

V epilogu Ovidius vyjadřuje přesvědčení, že jeho dílo se stane nesmrtelným. A skutečně většina antických bájí dodnes žije v té podobě, jako jim dal on. Dílo se stalo trvalým zdrojem inspirace, nejen v literatuře, i v hudbě a ve výtvarném umění, zejména v době renesance a baroka, ale i později a dodnes; ovlivnilo J. Vrchlického, parafráze Daidala a Ikara v Hrubínově skladbě Proměna.