Východicka a základy světové kultury a literatury (1)

Dílo je unikátním (jedinečným) souborem antické mytologie, Ovidiovi však bylo mytologické chápání světa vzdálené. Nechtěl jako vážný a moralizující Vergilius svou tvorbou povznést morálku, připomínat staré římské ctnosti a tradice a tím naplňovat Augustovy představy o obrodě morálky, o oživení starých římských ideálů, nýbrž chtěl čtenáře svým mistrným uměleckým podáním příběhů pobavit. Ovidiovo pojetí mytologických postav a příběhů je odmytologizované, zcivilněné, v jeho podání to jsou vyprávění o obecně lidských osudech, osobních tragédiích, o složitosti a nespravedlivosti lidských vztahů, o krutosti tohoto světa. Zesvětštěním, zlidštěním mytologie navazuje na Eurípida (byl to zřejmě přirozený vývoj vztahu k mytologii, viz i u trojice Aischylos, Sofoklés, Eurípidés). Vyhledává nepříliš známé verze, nebo sám příběhy přetváří. Původní mytické jádro ale jejich působivost umocňuje.

Kompozice – originální a mistrovská tím, že spojil 2 základní principy: výběr příběhů s motivem proměny a chronologické řazení příběhů. Některé příběhy však nelze přesně chronologicky zařadit a v některých zase je proměna motivem okrajovým, např. Daidalos a Ikaros. Využívá proto i řazení podle námětové příbuznosti (Arachné – Niobé) nebo kontrastu (příběhy veselé a smutné, směšné a dojemné, pohyb a klid, radost a žal, zbožnost a divokost...) Podle rozmanitých pojítek (např. místo, postavy heroů, heroin, ale i bohů) báje vhodně seskupil do větších či menších cyklů, užívá tedy i rámcovou kompozici (v rámci jedné báje zasazena další nebo i celý cyklus bájí). Autor se přitom snaží vyvolat iluzi nepřetržitého toku vyprávění, jednolitého souvislého celku, proto předěly, hranice mezi příběhy i mezi knihami nejsou ostré, naopak příběhy jsou nejrůznějšími způsoby spojovány, jeden navazuje na druhý. Dílo má prolog a epilog.

Ovidius byl vynikající básník-novelista a básník-vypravěč, jeho vyprávění, byť rozsáhlé a monotematické, nepůsobí rozvlekle ani jednotvárně. Je to dáno jeho obdivuhodnou výmluvností s úsporností a přesností výrazu, pozorovacím talentem a jedinečnou schopností vcítit se do cizích osudů. Dokáže vystihnout rozmanité psychologické motivace a jemně propracovat vnitřní monology. Má smysl pro detail i pro celek, umí zvýraznit nejdůležitější detail (moment, gesto apod.). Vyprávění je plastické, názorné, živé, dynamické, barvité. (V mládí byl nadaným žákem řečnické školy, zřejmý je i vliv řecké tragédie, zejména Eurípida.)

Rozmanité formy a žánry - legendy, hrdinské mikroeposy, hymny, idyly, povídky, novely apod., střídají se prostá vyprávění, složité výklady, popisy, líčení, realistická drobnokresba, monology, lyrické pasáže, rétoricky vznešené, vybroušené pasáže, hymnické promluvy;