Povinná četba k maturitě

Pan Ryšánek a pan Schlegl

Vypráví příběh vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k návštěvníkům malostranského hostince U Štajniců. Oba tam jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Pan Ryšánek přestal do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto si pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství nabídkou vlastního tabáku ke kouření. A tak na sebe po letech prvně promluvili.

Přivedla žebráka na mizinu

V této povídce z dětství autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy o nějakém člověku a jak moc mu mohou ublížit.

Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. Ani místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě panu Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozšířilo, že pan Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Zle se mu tam vedlo. Až jednou jej našli na Újezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.

O měkkém srdci paní Rusky

Paní Ruska byla vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy, a to i úplně cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé řeči. Protože se to nelíbilo, tak na pohřbu měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta jí pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům.