Máj_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel Hynek Mácha

Máj

Výňatek

Umělecký text

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje;

a vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k ním:

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou! –

A až běh váš onu skálu uhlídá,

kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“

Umlkl již, slza s slzou se střídá.

Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk

širokou stezkou v středu mlada borku,

doleji – dole – již jsou na pahorku –

a znovu ztichl šíra množství hluk.

Přichystán již popravce s mečem stojí,

jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,

pohledl vůkolím – povzdechl – pak –

spustiv jej zas – k blízké se smrti strojí.

Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,

poklekl k zemí, kat odstoupí, strašná chvíle –

pak blýskne meč, kat rychlý stoupne krok,

vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle,

upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –

i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,

v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,

v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,

v šírou tu zemi, zemi jedinou,

v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

Neumělecký text

Polarita, kterou Mácha cílí jako osu lidského života, je vyjádřena v básni „Noc“ symboly světla a tmy, jasné a temné noci, hvězdy a země. Existuje v nás, napíná se v nás praprotiklad mezi touhou k světlu a věčným propadnutím zemi, temné hlubině, jež nedovolí jíti k hvězdné záři. Říše světla je nedostupná; matka země nás pevně drží a proměňuje v nové a nové tvary; vrací nás v podobě rostliny nebo ptáka téže touze po světle, po jiném, docela odlišném světě. Matka země, naše pravá skutečnost, je temná – je temná noc.

Ústřední postavou Máchovy mythologie není tedy matka-příroda (jak se to někdy zdá u Čyževského), nýbrž matka-země. Bylo pověděno a opakováno, že země Máchovi byla někdy čímsi cizím, neživým. „Vím, že země necítí s námi a přece smutno člověku pomysliti, že někdy cizí země obdrží prach náš; snad myšlenka, že cizinci z prachu našeho obdrží posilu, toho jest příčinou.“ Jak racionalisticky-suše zní tato myšlenka ze září r. 1835! Ale necítí-li snad země s námi, nebrání ještě nic, aby necítila přímo v nás. Cítí a myslí námi a v nás. „Lidé myslí na zemi a tudy jakoby i ona myslela; oni jsou co žilky mozku atd.“ Necítí-li s námi země, není to proto, že by v ní nebylo života, nýbrž protože je sama svým osudem tak zaujata, tak pohnuta, že na vše ostatní zapomíná. Vždyť země to jest, ona hvězda, kleslá s výše nebes, jejíž pláč, jekot a kvil zní z „hrobu všeho“ na počátku druhého zpěvu Máje. Neboť je-li tato hvězda „mrtvá“, je jí jakožto hvězda: země není již hvězdou, nemá vlastní světlo, její svit je sinavá, odražená zář jiných výšek, stala se protikladem toho, čím kdysi byla. A poněvadž země cítí v člověku, může Mácha v „Návratu“ vyřknouti i pravý opak slov, která zapsal v Deníku r. 1835: „Já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a předce jakobys neviděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých…“ A v „Márince“: „Tak i při vší radosti a plesu země z příchodu tvého, krásný máji! Tvář její jeví smutek a bol brzkého s tebou rozestání, a srdce mé jí co ozvěna z hluboka odpovídá!“ – Mácha svou lásku a příchylnost k zemi interpretoval jednou více racionalisticky, po druhé více mythologicky; druhý způsob jest rozhodně žitější, živější, a největší a nejsilnější jeho básni dodává její nejhlubší, nejmocnější pozadí. Apostrofa země v Máji, interpretována ve světle básně „Noc“, je jeden z vrcholů Máchovy symboliky: Matka, kolébka, i hrob, jediná vlast, daná v dědictví, trvající věčně.