Guy de Maupassant– Kulička

Motiv: Prusko-francouzská válka, kritika, společenské rozdíly, prostitutka

Děj:

Skupina francouzských občanů prchá před pruskými vojáky, mezi nimi jsou lidé z vyšších společenských vrstev a jediná kulička je ta z nižší vrstvy, takže ji všichni opovrhují a dívají se na ní s odporem. Po cestě všichni dostávají hlad, ale nikde není nic k jídlu, až kulička vytáhne své zásoby jídla a rozhodne se rozdělit se spolucestujícími, potom jsou zastaveni vojáky a musí přespat v hotelu, kde jeden pruský důstojník chce s kuličkou strávit noc, ona ale odmítá, protože ví, že je to nepřítel, ostatní ji začnou přemlouvat, nakonec s ním stráví noc a když odjíždí, kulička si zapomněla zabalit jídlo a ostatní začnou jíst, ale už se s ní nerozdělí. Kulička se na konci rozbrečí.

5. Jazykové prostředky; tropy a figury

Text je psán spisovným jazykem, výjimečně se zde objevují archaismy či historismy, hovorová řeč, přirovnání, metafory, metonymie, oxymóron

Ukázka:

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani

nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení

těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak

odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž už nekyne

žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě spolykali

celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená

kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky,

čtyři láhve bordeauxského vína; a najednou v ní

zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá

struna; ucítila, že má na krajíčku pláč. Že všech sil se

snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy jako

dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly

se v koutku víček, zanedlouho jí skanuly z očí dvě

veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi

se už rychleji vyronily další, jako když voda prosakuje

ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou

křivku jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s

pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a

bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí.

Ale hraběnka si jí všimla a šťouchla nepozorovaně

do svého muže. Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl

říci: „Inu, já za to přece nemohu!“ Paní Loiseauová se

pod vousy vítězoslavně usmála a zašeptala: „To pláče

hanbou.“