Na vejminku_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vítězslav Hálek

Na vejminku

Výňatek

Umělecký text

Když se dověděl Franěk, že rodiče jeho bydlí na vejminku, zachtělo se mu domů. Na hanu jeho musíme říci, že ne kvůli rodičům, jimž už přivykáním dědečkovi byl odvykl, ale kvůli sobě, že se mu zastesklo po místě, kde s dědečkem si utvořil tak zvláštní obývání, že jak myslil, na celém statku nic se mu nevyrovnalo.

Jak víme, toulal se nyní Franěk, a to v pravém slova smyslu. Ale mnohem podivnější jest, že rodiče nechali ho, aby se toulal, ano, že později už ani se po něm nepídili, aby mu v tom překáželi. Z počátku starý Lojka se dověděl, že chodí s kalounkářem, s houslistou, s řitičáři – nechť chodí, myslil si, vždyť i tu doma byl neustále s nimi, ač nebyl-li u dědečka, a neškodilo mu to. Byl jaksi rád, že kalounkář, hudebníci a ti druzí zachovávají jakousi příchylnost ke statku, odměňujíce se synovi za to, co otec jim byl prokazoval. Pak zase o synovi slyšel, že jest u jakéhosi hajného a že se mu líbí v lese a v roklinách, a když hajný vzkázal, že se tam dobře chová, nechal ho tam. Pak uviděl Fraňka u hajného fořt, a slyše, že to syn z Lojkova statku, pravil: „To můžeš býti třeba u mne.“ A tak avansoval Franěk ještě jako tulák; z tuláka bytem u hajného stal se tulák bytem u fořta.

A tu v těch lesích, jako by byl zase našel, čeho pohřešoval z domova. Když si zašel do úskalin pokrytých smrčinami, všecky pohádky tu stály před ním, jako by seděl doma v některé té komoře. Až ho hrůza obcházela, až to na něho sahalo v tom chladivém pološeru právě jako doma, když za večera vypravovali o bílých ženách, o černých psích a o zakletých osobách.

Když to tak hodně na něho sáhlo, vzal nohy na ramena, šel z lesa přes pole a na hřbitov, zavolal si Stázu a teď ji vedl, aby slyšela s ním, co slyšel dříve sám. Cestou byl ji na to již připravil, aby prý se tuze nelekla. A cestou polní navštěvovali rozličné meze a jejich obyvatele a tu již ztratili polovici bázně, a cestou lesem ani třeba do oněch úskalin nedošli, jinde, třeba na pokraji, třeba u myslivny se jim zalíbilo, a takž ztratila se druhá polovice bázně.

A to bylo pro Stázu cosi nevýslovně pěkného a podivného, tato chůze do lesů. Od Bartoše hrobaře slýchala, kterak se ubránil. Od Fraňka slýchala, jak to tu na člověka sahá, když zajde až do úskalí. A když sem s Fraňkem přišla, viděla stromy jako obry, slyšela šumot jako velkou řeku, cítila vůni, cítila chlad, malá její duše se otvírala a do ní vcházelo cosi velikého, neznámého; nebylo to tak usmívavé, tak jasné jako ten bílý den, jejž vídala od hřbitova, ale bylo to rovněž velikánské, neobsáhlé, že seděla vedle Fraňka něma a jako plna pobožnosti.