Na vejminku_V001_o

Ni jeden, ni druhý neuměli to vyslovit, ale tolik věděli, že mají přece jakési slovo o tom v sobě. Jednou Stáza povídala, že si tu zazpívají: začali zpívat „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky –“ ale sotvaže to vyslovili, dala se Stáza do pláče, a když se utišila, bylo jí, jako by slyšela nad sebou varhany; pak pravila, že by už jakživa a za celý svět nechtěla tuto zazpívat. A to se jim zdálo, jako by to byla vyslovila; na polích jako by přebývalo cosi, co zve do skoku a do zpěvu, tuto v lese však jako by pře bývalo cosi, co zve k poslouchání, k mlčení, protože bude vypravovat samo.

Neumělecký text

Hálek viděl život podivně naivně, růžově, s nesložitým a radostným optimismem. Jakási jarost, radostnost snadně buzená, věřivost v člověka a v jeho dobré jádro: takové jsou poslední vrstvy básnické bytosti Hálkovy. Hálek je až prostoduchý ve své naivnosti, ve své nezáludnosti. Neuměl podat opravdové zlo, nedovedl je zachytit v jeho silném životním kořeni, nedovedl vysledovat jeho houževnatost, temnou rozkoš, která z něho zlostníkům a zlosynům prýští, jeho nevyplenitelnou důslednost a rozvětvenost v životě. Zločinci Hálkovi jsou vždycky tak trošku hastroši a bubáci; nevěří upřímně ani v ně, ani jim. V jedné ze svých vrcholných povídek, napsané r. 1873, „Na vejminku“, zabral se do toho, co sám pokládal za mučivý stín, za trapnou nemoc českého venkova, do otázky výměnkářské, do způsobu, jak mladší generace zachází se svými otci, kteří rázem, jakmile se uchýlí na výminek, stávají se jim nejhoršími nepřáteli a jsou jimi pronásledováni nemilosrdně až na nůž, až do vyhubení, až do zešílení. Ale jak snadno se to všechno v Hálkově povídce vyřeší a urovná! Vyskytne se tam totiž malá prozřetelnost ve figurce podivínského hrobníka, siláka Bartoše. Ten uvede v posměch u celé vesnice hamižnou generaci prostřední, Josefa Lojku a jeho ženu tak, že vyklidí velmi rychle bojiště.

(F. X. Šalda, České medailóny)

obecná struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla);

2. obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla;

3. porovnání výňatku z uměleckého textu s výňatkem z textu neuměleckého;

4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika.