Filosofie 20. stol. - pragmatismus, fenomenologie, T. G. Masaryk

11. Filosofie 20. století: pragmatismus, fenomenologie, T. G. Masaryk

PRAGMATISMUS

Od 19. století se evropská kultura obohacuje o podněty z USA - „americké myšlení“. Jediným kritériem úspěchu v Americe se stává naplnění cílů, obvykle podnikatelských. Pragmatismus klade proto důraz na úspěch, jde o to, co lidem přináší užitek. Slovo pragma pochází z řečtiny = čin. Americký pragmatismus je jinak nazýván filosofií činu a užitku.

Počátky pragmatismu můžeme najít u amerického matematika a logika Charlese Sanderse PEIRCE: „Hodnota idejí není v myšlenkách samotných, ale v užitku, který přináší jejich praktické uplatnění (realizace).“ Transcendentální filosofické problémy jsou k ničemu, nenesou viditelný užitek.

Na Peirce navázal americký psycholog a filosof William JAMES, který se stal vlastním zakladatelem pragmatismu. Při úvahách o úspěchu lidského jednání došel k závěru, že jak věda, tak i náboženství mohou poskytovat užitečné výhody. Otázka ohledně existence Boha už nezní metafyzicky, zda Bůh existuje, ale pragmaticky - je idea Boha užitečná? Jestliže je užitečná, tak je i pravdivá. Už neplatí pravda jen jedna, každý máme svoji pravdu, pro každého z nás je užitečné něco jiného. Pravda má pluralitní povahu, může jich být celá řada. Měřítkem pravdy je prospěch, užitek, užitečnost.

Na Jamese navazuje John DEWEY. Jeho střízlivý, věcný a praktický pragmatismus uplatnil zejména v sociální teorii a pedagogice. Jeho ústřední myšlenkou byl neustálý vzrůst, měřitelný a viditelný užitek. Vše co si člověk utváří (vzdělání, věda, ideje) jsou pouhé prostředky, instrumenty společenského pokroku. Tato koncepce se nazývá instrumentalismus.

V literatuře můžeme mluvit o Karlu Čapkovi, jeho pragmatismus se projevuje v tom, že se Čapek ve svých dílech věnuje obyčejným lidem a jejich starostem. Upoutala ho pluralitní koncepce pravdy.

Podle pragmatismu není svět jednolité universum, ale multi-versum, kde lze zastávat různá užitečná hlediska a vybírat si ze světa, co se nám hodí. Pragmatismus získal také zvulgarizovanou podobu, když byl užitek zaměněn za moc a pravdivý byl ten, kdo měl moc.

FENOMENOLOGIE

Německý filosof a prostějovský rodák Edmund HUSSERL je zakladatelem fenomenologie. Pokoušel se dát filosofii pevný matematický základ. Ovlivnil ho Franz Brentano, který si myslel, že jasná exaktní filosofická hlediska lze dodat pomocí psychologismu - rozbor lidského vnímání. Později pod vlivem Bernarda Bolzana řekl, že nelze redukovat celé lidské myšlení pouze na psychické procesy. Lidské poznání má dogmatický charakter, věříme, že našim představám něco odpovídá, že jsou mimo nás. Jak je možné, že naše prožitky nejsou pouze zdáním? Je třeba prozkoumat oblast našeho vědomí. Abychom se na ně plně soustředili, musíme se zřeknout dogmatické víry v samozřejmou existenci vnějšího světa - musíme tezi o existenci světa dočasně zbavit platnosti, uzávorkovat ji. Svět se pro nás stává pouhým fenoménem (jevem) našeho vědomí. Psychologické vědomí, které nyní zkoumáme, ale ještě není původní oblastí našeho vědomí. Naše psychika je totiž součástí světa, a proto i ji samu musíme uzávorkovat. Tak dojdeme k absolutnímu transcendentálnímu vědomí. Toto vědomí je základnější než vědomí psychologické, je oblastí, která dává našemu poznání smysl, umožňuje, abychom si rozuměli. Je vždy zaměřeno na nějaký předmět, je vždy vědomím něčeho. Vědomí je vždy vědomím světa. Husserl našel metodu jak popsat svět tak, jak se původně zjevuje. Tento přirozený svět je odlišný od světa zkoumaného vědou. Věda nám v mnoha případech ulehčuje život, ale nenalézá smysl a podstatu světa. Cílem fenomenologie je obnova původního prožitku našeho života. Fenomenologie může být cestou k poznání našeho života i světa.