UVOD_DO_BIBLE_2013_I

1

1. Úvod do Písma

Bibli tvoří velký počet původně samostatných knih, které mají vlastní
název. Jejich rozsah je nestejný - od velkého (např. IZ) po velmi malý
(např. 2, a 3. Jan). Některé vznikly najednou jako ucelené vyprávění
(Rút), jiné vznikaly postupně a obsahují samostatné literární jednotky
(např. Žalmy). Bible je tedy sbírkou knih, resp. sbírkou sbírek.
SZ je sbírkou náboženských literárních památek z doby od 13. stol. do
1. stol. př. Kr., NZ je sbírkou knih a listů z 2. pol. 1. stol. n. l.
Bible je knihou historickou a doktrinální, tj. zachycuje dějiny (ovšem z
určitého zorného úhlu) i obsahuje "učení". Jinak řečeno, obsahuje
sebesdílení Boží, kterým se Bůh odhaluje lidem ve svých činech a
slovech. Bible nám podává dějiny spásy, postupný rozvoj Božího plánu
vykoupení v rámci dvou Zákonů (Úmluv). Poučuje nás o tom, co
musíme vědět o Bohu a o člověku, i o tom, jak máme jednat, abychom
byli milými Bohu.

Bible obsahuje slovo Boží. Přesto je to i kniha lidská, která jako taková
podléhá všem osudům lidských knih - až najeden: neobsahuje v oboru
svých výpovědí mylné sdělení. To ovšem neznamená, že vše, o čem se
v ní píše, se stalo tak, jak je v ní napsáno. Bible je kniha univerzální,
přesto nepřestává být knihou, která vznikala v konkrétní historické
situaci: nese pečeť svého původu, je to semitská literatura.
Semité a východní národy vůbec mají odlišný přístup k životu, než
máme my - mají tedy i odlišný způsob vyjadřování, sdělování různých
skutečností apod. To je třeba mít na mysli, když bereme do ruky bibli.

K bibli je možné mít dvojí přístup: asketický a odborný (vědecký). Pro
křesťana je v praktickém životě důležitější ten první, tj. přístup, kterým
hledá člověk Boží slovo do své osobní konkrétní situace.
Ovšem církvi bylo svěřeno právo a moc toto sdělování se Boží závazně
vykládat. K tomu, aby to mohla dělat, musí vědět, co chtěl Bůh
prostřednictvím pisatele opravdu říci. To znamená rozpoznat pravý
smysl textu: a po něm pátrá pomocí rozboru biblického textu. Vědecký
přístup k Písmu pomáhá objasnit slovo Boží a hlouběji mu porozumět.

1.1 Jazyky bible
Bible byla sepsána v hebrejštině, aramejštině a řečtině. Hebrejština patří
k západním semitským jazykům. Při obsazování Kanaánu převzali
Izraelité jazyk původního obyvatelstva. Většina starozákonních knih
byla napsána v hebrejštině. Ale již v posledních letech př. Kr. přestala
být hebrejština obecně srozumitelnou řečí, stávala se řečí učenců. Lid
hovořil jazykem zvaným aramejština. V době Kristově byla aramejština
hovorovou řečí. I NZ spisy prozrazují vliv aramejštiny.
Třetím biblickým jazykem je řečtina. Její vstup mezi biblické jazyky
souvisí s rozptýlením Židů mimo Palestinu (židovské diaspory). V celé
říši Alexandra Velikého a jeho nástupců, ba i v době římské nadvlády
se mluvilo řecky. Pro potřeby Židů v Alexandrii vznikl překlad SZ, tzv.
Septuaginta (LXX) a zároveň v té době vznikly i některé další knihy SZ
psané řecky (např. kniha Moudrosti, 2. kniha Makabejská). V řečtině
byly také sepsány všechny knihy NZ (možná s výjimkou původního
textu Matoušova evangelia, jež bylo snad psáno aramejsky a vzápětí
přeloženo do řečtiny). NZ knihy byly až na list Židům napsány v řečtině
hovorové, lidové, tzv. koiné. Novozákonní texty nesou dále stopy
hebrejštiny a aramejštiny.

1.2 Kánon knih Písma
SZ se obvykle dělí na knihy historické, naučné a prorocké.
Historické knihy:
5 knih Mojžíšových, Josue, Soudců, 1, 2 Samuelova, 1, 2 Královská
(10.-6.stol.), 1, 2 Kronik /Paralipomenon/ (kolem r. 400), Rút (4. stol.),
Ezdráš, Nehemiáš (kolem r. 400), Tobiáš (2. stol.), Judit (poč. 1. stol.),
Ester (2. stol.), 1, 2 Makabejská (2. pol. 2. stol.).
Naučné knihy:
Job (5. stol.), Žalmy (10.-2- stol.), Přísloví (8.-4. stol.), Kazatel (3. stol.)
Velepíseň (4. stol.), Moudrosti (kolem r. 50), Sirachovcova (2. stol.).
Prorocké knihy:
Isaiáš (6. stol.), Jeremiáš (7.-6. stol.), Baruch (6.-2. stol.), Ezechiel (6.
stol.), Daniel (2. stol.),