UVOD_DO_BIBLE_2013_I

3

Židé chovali Písmo ve veliké úctě, studovali ho a pečlivě opisovali.
Přitom docházelo k určitým chybám, vznikaly různé varianty.
Pravděpodobně na konci l. stol. po Kr. v Jamnii stanovili svůj kánon. V
dalších staletích se snažili stanovit přesný text jednotlivých knih
srovnáváním všech důležitých dostupných opisů (6. až 10. stol.). Již
předtím opatřili text značkami pro samohlásky a jinými pomocnými
znaky (4. -6. stol.). Text, který vznikl srovnáváním jednotlivých opisů a
zaznamenáním jednotlivých variant, se nazývá masoretský. Kumránské
nálezy potvrdily, že mezi texty nejsou podstatné rozdíly.
Důležitou úlohu v dějinách SZ textu sehrály překlady, zejména překlad
do řečtiny, v Alexandrii ve 3. -2. stol. př. Kr., tzv. Septuaginta. LXX
obohacenou o nejmladší starozákonní knihy přejala do svého kánonu
církev. Byly z ní pořizovány další překlady.
Z dalších překladů SZ je třeba uvést tzv. Vulgátu, tj. překlad celého
Písma do latiny, jenž je z větší části dílem sv. Jeronýma z konce 4. stol.
n. l. Jeroným překládal SZ z originálních jazyků. Vulgáta byla
prohlášena pro západní církev za autentický text Písma, a to za
autentický z toho hlediska, že neobsahuje žádný blud (tím nebylo
řečeno, že je to nejlepší překlad Písma). Ve 2. pol. 20. stol. byla
ukončena nová revize Vulgáty - tzv. Neovulgáta.
Dnešní vědci postupují při textový kritice podobně jako masoreté.
Srovnávají dostupné opisy, vyloučí chyby vzniklé opisováním a k nově
vydávanému textu poznamenají varianty vyskytující se v důležitých
rukopisech. Postupují stejně jako při přípravě kritického vydání
jakéhokoliv jiného literárního díla.
Nový zákon
Knihy NZ byly napsány řecky (koiné). Psalo se na papyrové svitky
velkými písmeny (majuskulemi či unciálkou) do sloupců bez přerušení:
slova se oddělovala od 7. stol., přízvuk a interpunkce se vyznačovaly od
8. stol.). Nejdříve se psalo jen na jednu stranu svitku, od 2. stol. se
začalo psát i na druhou stranu. Od 2. stol. se objevuje též kodex (kniha).
Papyrové svitky byly dlouhé většinou do 10 m (Řím asi 4 m, Lk a
Skutky asi 10 m, Zjev asi 5 m).
Papyrus je velmi křehký, častějším používáním se rychle opotřebovává
a škodí mu vlhké prostředí.

Od 4. stol. se začal hojněji užívat pergamen, papír až od 13. století.
Kodexy byly psány též malými písmeny.
Stejně jako u knih SZ, ani v případě NZ knih nemáme k dispozici
originály. Při opisování jednotlivých knih NZ docházelo ke stejným
chybám. Textová kritika řeší typově stejné problémy.
Nejstarší dosud známý dochovaný zlomek NZ je asi z 1. poloviny 2.
stol., tzv. papyrus Rylands P52 s úryvky z Janova evangelia. Časový
rozdíl mezi napsáním Janova evangelia s tímto dochovaným spisem je
necelých padesát let. Kodexů je dochováno hodně.
Rozdělení Písma na kapitoly pochází z počátku 13. stol. od Štěpána
Langtona, rozdělení NZ na verše od Roberta Stephana ze 16. stol.,
rozdělení SZ na verše od dominikána Santese Pagnina ze 16. stol.
NZ byl přeložen do latiny již v 1. nebo ve 2. stol. - do tzv. vetus latina.
Na konci 4. stol. tento překlad revidoval sv. Jeroným podle řečtiny.
I když nemáme dochovány originály biblických knih, lze právem tvrdit,
že jsou texty Písma, jak se nám dochovaly, dogmaticky (vždy) a
většinou i kriticky neporušené.

Inspirace biblických knih
Normou není Písmo proto, že se nám zachovaly jeho texty v tak
výborném stavu, ani pro svůj lidský obsah, ani ze žádného jiného
lidského důvodu, ale proto, že je inspirované, tzn. že je též dílem
Božím. Bez této skutečnosti by bylo Písmo jednou z lidských knih -
možná pozoruhodnější než mnohé, nicméně stejně málo závaznou.
Jako činnost Boží se inspirace vymyká našemu přirozenému poznání:
vědomí o ní čerpáme z Božího zjevení, jak je obsaženo v Písmu a
tradici a interpretováno učitelským úřadem církve. Všechna ostatní
kritéria (vznešenost nauky, bezbludnost, vzbuzení zbožných projevů,
starobylost apod.) jsou nedostatečná (mj. se dají bez potíží aplikovat na
jiné knihy). Z širšího hlediska je inspirace jeden z prvků procesu spásy,
podstatná součást dějin spásy - součást zjevující se činnosti Boží.
Inspirace Písma není nikde v SZ výslovně připomínána. Židé však měli
SZ (Tóru) ve velké úctě, protože je považovali za Boží slovo (srv. Dan
9,2; 1 Mak 12,9). Autory těchto knih považovali za privilegované