UVOD_DO_BIBLE_2013_I

kazatelský sloh. Duch a řeč tohoto spisu působí na čtenáře velmi silně.
Usilovně nabádá k věrnosti smlouvě s Bohem. Je základem 5. Knihy
Mojžíšovy – Deuteronomia.
Když jsou Židé v babylonském zajetí, vznikají v duchu a stylu
Deuternomia další spisy deuternomistické tradice. Přepracovává se a
rozšiřuje Deuteronomium do dnešní formy. Dále jsou to soustavné
dějiny Izraele od Mojžíšovy smrti až po pád Jeruzaléma a babylonské
zajetí. (Joz, Sdc, 1,2 Sam, 1,2 Král).
Při sepisování Dt dějin bylo použito starších písemných tradic. Úryvky
těchto starších tradic jsou obohacovány aktuálními vsuvkami. Duch
knih je shodný s duchem Dt: věrnost Jahve, Bohu úmluvy. Odpad od
Jahve je příčinou všeho zla.

2.11.3 Kněžský kodex (priester codex)
V době mezi roky 568 - 400 skupina spisovatelů z okruhu
jeruzalémských kněží popisuje dějiny spásy od stvoření světa až po
obsazení zaslíbené země. Přitom preferuje určité náměty: vše, co se
týká svatyně a kultu. Na způsobu podání je nápadné pedantské,
zevrubně schematické vyjadřování. Používá genealogie k překlenutí
času od jednoho význačného období k jinému. Zvlášť zdůrazňuje
událostí, které jsou důležité pro období exilu a těsně po něm.
Chce utlačenému, politicky bezvýznamnému národu připomenout, že je
národem vyvoleným. Chce přispět k jeho národnímu sebevědomí
jedinečnosti a výjimečnosti mezi ostatními, třebaže mocnými národy.
Chce přispět k národní a náboženské jednotě.
Z toho pak plyne hlavní úkol díla, které nazýváme Kněžský kodex:
ukázat Mojžíšovo zákonodárství jako soubor kultovních předpisů. Tedy
tak, jak to odpovídalo potřebám doby. Můžeme uvést příklad sabatu a
obřízky. Důležitost získávalo také kultovní zákonodárství a uzákonění
privilegovaného postavení velekněze, který se po pádu královského
úřadu ujímá vedení lidu a prostřednictví mezi Bohem a Božím lidem.
Tento úkol plní kněžský kodex tím, že vyčerpávajícím způsobem
popisuje příkazy smlouvy uzavřené Mojžíšem na Sinaji. Člověk se
pozvedá k Bohu věrným zachováváním zákonů a předpisů tradice.
Izraelský národ je chápán jako kultovní komunita řízená kněžími.

17

Zjevení je rozděleno do čtyř etap: stvoření, smlouva s Noem, smlouva s
Abrahámem, smlouva sinajská. V těchto etapách se užívá pro Boha
různých jmen. Ve dvou prvních Elohim, v době patriarchů El-Šedaj, v
době Mojžíšově Jahve.
Kde se zákonodárství Kněžského kodexu vzalo, není zcela jasné. Snad
je to teologické vyjádření starých tradic a liturgických zvyků, kterých se
po staletí užívalo v Jeruzalémském chrámě a které se ústně zachovávaly
z jedné generace kněží na druhou.

Kněžský kodex asi nezůstal dlouho samostatným spisem. Velmi brzy
byl zpracován s dílem jahvistické a elohistické tradice v jednotné
vylíčení dějin spásy.
Během redakčních prací jsou nejen spojovány starší prameny s
kněžskými, ale dochází i k rozšíření o nové texty. Toto rozšíření je dost
rozsáhlé, např. kniha Leviticus. Tato redakce je uzavřena kolem roku
400 a od té doby existuje Pentateuch v té formě, jak jej známe dnes.
Vznikal tedy více než 500 let, počítáme-li dobu od počátku literární
tradice až po závěrečnou redakci.
Z výsledku práce redaktorů Pentateuchu je vidět, s jakou úctou
přistupovali ke starým pramenům. Všechny tři prameny se zabývají
událostmi dějin Izraele paralelně. Při sjednocovací redakci postupují
bibličtí redaktoři asi následovně:
1) Když je to možné, řadí svá vyprávění o téže události za sebe. Takto
vzniká zvláštní literární úkaz - duplikace. Často zachovává starší podání
paralelně s novějším i přesto, že si v mnoha bodech odporují.
2) Není-li možné zařadit dvě tradice paralelně, volí jednu ze tří
možností:
a/ Jeden pramen vynechá (často pramen elohistický).
b/ Provádí kompozici z prvků jednotlivých tradic (často jen jednotlivé
věty).
c/ Snaží se o vlastní přechod z jednoho pramene do druhého. Text
rozšiřuje nebo upravuje.