UVOD_DO_BIBLE_2013_I

nim putují, a připomínají si události ze života patriarchů, které se podle
tradice na těchto místech udaly. Tak je Hebron spojen s vyprávěním o
Abrahámovi, praotci všech Izraelitů. Vyprávění o Izákovi se pojí k
Bersebě. Příběh Jakobův je spojen s Betelem, Sichemem. Na těchto
místech si Izraelité připomínají zaslíbení, které Bůh dal Abrahámovi.
Spojovacím článkem mezi praotci a Mojžíšem je tradice vyprávějící o
Josefovi Egyptském. Velmi starý a důležitý náznak spojení vidí
biblická věda ve starém vyznání víry obsaženém v Dt 26,5-9. Jde o
modlitbu Izraelce, který už jako zemědělec v zaslíbené zemi přináší
prvotiny z úrody k oběti. Liturgie je mladší, ale vyznání je považováno
za nejstarší nám dochované Krédo Izraele. A jeho základní myšlenka:
Bůh otců je Jahve, vysvoboditel z Egypta. Tím, že byl Jahve ztotožněn
s dávným Bohem otců, bylo dosaženo dvojího účinku:
1)Je zaručena historická kontinuita, protože je to jeden a týž Bůh, který
od dnů Abraháma řídil osudy Izraele.
2) Víra v Boha se v Izraeli očišťuje od starých představ boha určitého
místa, boha ochránce rodiny, kmene, národa, Bůh Izraelův.
Víra v Boha dozrává ve smyslu monoteismu: Izrael si uvědomuje, že ve
všech těch mocných činech se zjevuje jeden jediný Bůh, který
zvláštním způsobem ochraňuje a vede svůj izraelský lid.

2.7 Jednota kultu
Středem kultu izraelských kmenů putujících Sinajskou pouští byla
archa úmluvy. Ta byla Izraelitům viditelným znamením přítomnosti
Jahve a jeho pomoci. V její blízkosti byly přinášeny oběti. V době
soudců byl v Silo (severně od Betelu) postaven stan úmluvy (později
chrámová budova). V něm byla archa uložena. Zde se konaly výroční
slavnosti Jahve. V Palestině stály ovšem i další svatyně na místech
spojených starými tradicemi s událostmi ze života patriarchů (Hebron,
Betel, Sichem, Berseba). Centrální svatyní Izraele bylo ale Silo.
Když David dobyl Jeruzalém a učinil z něj politické centrum říše,
přivezl archu úmluvy do Jeruzaléma, kde byla umístěna ve zvláštním
stanu na hradě Siónu. Tak se stává Jeruzalém i centrem kultu celého
Izraele. Kultovní význam Jeruzaléma pro celý Izrael ještě vzrostl, když
král Šalamoun postavil kolem roku 950 př.Kr. v Jeruzalémě chrám.

13

Chrám je dalším krokem k upevnění jednoty kultu. K definitivnímu
sjednocení kultu však dochází až za vlády krále Josiáše, který v r. 621
př.Kr. provádí reformu kultu, podle níž jediným místem oběti jedinému
pravému Bohu se stává právě jeruzalémský chrám.

2.8 Zrození a rozvoj literatury v Izraeli
2.8.1 Dvorní kronika (kronika nástupnictví Davidova)
Izrael byl teokracií: králem Izraele byl Bůh. David je obyčejný člověk,
jmenovaný králem proto, aby sloužil lidu jako prostředník Božího
vedení Izraele. Po náboženské stránce působí na Davida proroci Gad a
Nátan, kteří Davidovi oznamovali Boží vůli, a jeho úkolem bylo Boží
rozhodnutí uplatňovat v životě Izraele.
Postavení krále tedy vylučovalo dědičné nástupnictví. K nástupu
Šalamouna na trůn nejsou dostatečné důvody. Je nutné zajistit
náboženský podklad. A právě tento podklad dává "Dvorní kronika".
Obsahuje dějiny rodiny Davidovy a nábožensky zdůvodňuje dědičné
právo potomků Davidových na trůn. "Dvorní kronika" je součástí bible
a patří k jejím nejstarším částem. ( 2 Sam 7; 9-20; 1 Král, 1 a 2).

2.8.2 Texty pro potřeby kultu
Možná, že už v době soudců se užívalo liturgických textů. Ukázkou je
Debořina píseň. (Sd 5, 2-31) a je asi nejstarším biblickým dokumentem
(kolem r. 1125 př.Kr.) Opěvuje se vítězství Izraelitů vedených soudcem
Barákem nad nepřáteli a chválí Boha za toto vítězství.
Po otevření jeruzalémský chrám, nastal rozkvět chrámové liturgie, a
vzrostla potřeba liturgických textů. Vznikají žalmy k nejrůznějším
příležitostem: výročí posvěcení chrámu, výročí korunovace krále, oběti,
pokání, písně poutníků… Máme zde počátky Knihy žalmů.
Výroční chrámové slavnosti sice vycházely ze starých kanaánských
zemědělských slavností, ale v Izraeli dostávají zcela nový obsah. Jsou
to připomínky mocných činů Jahve. Pro potřeby kultu jsou sbírány
ústně tradované příběhy o patriarších, o odchodu z Egypta, o putování
Sinajskou pouští. Tyto tradice jsou spojovány v tematické celky,
převyprávěny a nábožensky nově interpretovány. Tento zpětný pohled