UVOD_DO_BIBLE_2013_I

4

jedince, "proroky" (hebr. prorok je ten, kdo zastupuje Boha), nebo
"mudrce", kteří složili svou knihu s pomocí Boží.
O inspiraci SZ svědectví také v NZ - v postoji Krista a apoštolů, kteří se
na SZ odvolávají jako na slovo Boží. O postoji prvotní církve k Boží
autoritě prorockých slov i slov Písma svědčí i dva známé verše z NZ: (2
Petr 1,21) a (Tim 3,16): "Všechno Písmo vdechnuté od Boha je užitečné
k poučení, ke kázání, k napravování, k výchově ve spravedlnosti."
Pokud jde o vědomí inspirace pro knihy NZ, platí podobně jako u SZ.
Prvotní církev se k těmto spisům od chvíle jejich vzniku chovala jako k
autentickému slovu Božímu. Přímo v textu NZ se, pokud jde výslovně o
celek NZ, žádný zcela evidentní výrok nenachází. Přesto je zde několik
míst, která ji naznačují: 1 Tim 5,18; Petr 3,15-16; Zj 1,11; 1,19.
Ani v NZ ani ve SZ není možné mluvit o nějaké vypracované nauce o
inspiraci biblických knih. Jsou zde však všechny prvky, na kterých tato
nauka spočívá. Od počátku je si církev vědoma, že PS je dílem Božím:
svědčí o tom zmínky v NZ, i výroky církevních Otců (2.-4. stol.).

1.8 Povaha inspirace
Inspirací rozumíme Boží působení na svatopisce v tom smyslu, že Bůh
osvítí rozum pisatele, pohne jeho vůli, aby se dal do psaní, vede ho při
psaní, aby napsal to, co Bůh chce, aby bylo napsáno. Biblický autor
sděluje pravdu, pro niž ho Bůh inspiruje slovy, která jsou běžná jeho
době, kultuře a prostředí i jemu samotnému a která mají pro současníky
smysl. Z toho je zřejmé, že to, co nám chce Bůh prostřednictvím
inspirovaného autora sdělit, není jednoduše totožné se slovy, jimiž se
sdělení děje, nýbrž je to v nich ukryté. A toto více nebo méně ukryté
sdělení církev (jako celek i v jednotlivcích) postupně stále do větší
hloubky odhaluje.
Je třeba mít na zřeteli skutečnost, že v PS nejde o nějaké abstraktní
pravdy, nýbrž o sebesdílení osobního Boha - slovy i skutky. Inspirovaní
spisovatelé byli vedeni k tomu, aby tomuto Božímu sebesdílení v
jednání, mluvení i v písemném zápisu porozuměli, a byli uschopněni k
tomu, aby ho zprostředkovali. Bůh přitom respektoval rozum i svobodu
svatopisce a přizpůsobil své poselství nadání a kultuře svého "nástroje".

Bůh inspiroval autory posvátných knih různým způsobem. Někdy se
jim zřejmě dostalo skutečného zjevení buď vnějšího, když přímo před
očima viděli a ušima slyšeli, co je jinak lidským smyslům nepřístupné,
nebo vnitřního, když Bůh vtiskl přímo do jejich rozumu nové pojmy.
Ale mnohem častěji byla Boží inspirace osvícením jejich rozumu, který
hledal pravdu přirozenými prostředky. Např. dějepisec se snažil popsat
minulost na základě studia pramenů, které byly často neúplné, Bůh ho
přitom nepoučil o jednotlivých podrobnostech, nýbrž dovedl ho k tomu,
aby se díval na dějinné události z hlediska Božího a tento pohled svým
sdělením zprostředkoval, tj. aby viděl v jednotlivých událostech zásahy
Boží, které z dějin lidských činí dějiny spásy. Písmo je tedy plně dílem
Božím a plně dílem lidským.
Jednotlivé knihy PS nevznikaly obvykle najednou a jako dílo jedince.
Inspirace se vztahuje na každého, kdo se na podobě výsledného textu
jakkoliv podílel: na autory jednotlivých částí textů, na ty, kdo jednotlivé
knihy uspořádali nebo připojili nějaké dodatky. Ti všichni stáli pod
vlivem Božím, i když ne všichni.
K tomu je ještě třeba připomenout skutečnost, že slovo Boží existovalo
nejdříve jako slovo mluvené. Bible je až poslední etapou všech událostí
dějin spásy a veškeré ústní nauky, kterou uchovala písemně, inspirace
se vztahuje na všechny etapy slova prožívaného a hlásaného.

1.7 Rozsah inspirace
Řekneme-li, že Bůh je plně autorem PS, říkáme tím zároveň, že
všechno v Písmu je inspirované, tj. musíme připustit, že Boží působení
se vztahuje až na základní jednotky textu - slova. Ne, že by Bůh
pisatelům jednotlivá slova diktoval, ale uschopnil spisovatele, aby
nalezl vhodná slova a vyjádřil jimi to, co chtěl Bůh sdělit lidem. Nemají
tedy všechny části textu stejnou platnost, stejnou závažnost v rámci
Božího sdělení. Jsou však všechny inspirované. I ten nejkratší odstavec
je částí rozsáhlejší jednotky v knize a má své poslání v celém díle, byť
by to bylo "jen" dokreslení prostředí, atmosféry apod. Biblický autor ví,
že tyto méně důležité podrobnosti napomáhají tomu, aby mohl vyslovit
pravdu, kterou chce sdělit, nebo aby dosáhl zamýšleného účinku.