UVOD_DO_BIBLE_2013_III
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
VŠEOBECNÝ ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA
1. Úvodní pojmy
Nový zákon (lat. Novum Testamentům) je soubor 27 křesťanských spisů, které církev uznala za inspirované a přijala do seznamu knih PS. První slovo názvu NZ předpokládá SZ. Druhý výraz je v češtině dost ojedinělý mezi evropskými jazyky. Zde musíme vzít v úvahu historicky širší význam slova „zákon“ (ve stč. také „manželství“, v polštině „řád [mnišský]“, v některých jihosl. jazycích a v ukrajinštině „sv. přijímání“, v běloruštině „náb. vyznání“) a předpokládat asi význam „náboženský řád“. V dnešní češtině by byl přiléhavější výraz „smlouva“. V NZ samotném označuje „kainé diathéke“ nový řád spásy založený Ježíšem Kristem, srv. 1 Kor 11,25. Tato „nová smlouva“ je protikladem "staré smlouvy“ (SZ). Označení NZ pro soubor novozákonních knih je doložen od konce 2, století. Počet těchto knih nebyl tehdy ještě jednoznačně určen. Všech 27 spisů je počítáno do NZ zhruba od 5. stol.
Otázkami, které patří do úvodu do NZ se zabývali církevní mužové už ve starověku a středověku, ale vlastní vědecká introdukce do NZ vznikla až v novověku. Za nejstarší "úvod do NZ" lze pokládat tzv. Muratoriho fragment z konce 2. stol. Označení „úvod“ se objevuje poprvé (v 1. pol. 5. stol.) u mnicha Hadriana z antiošské exegetické školy v názvu jeho spisu Úvod do božských Písem.
V novověku s nástupem humanismu a vlivem reformace se začaly
hojněji a kriticky probírat introdukční otázky. Autorstvím NZ spisů se např. zabývali D. Erasmus (+ 1536) a kardinál Kajetán (+ 1534). Nejvýznačnějším dílem z biblistiky 16. stol. je osmisvazková Bibliotheca sancta Sixta ze Sieny (vyd. v Benátkách 1566).
Skutečným tvůrcem vědeckého úvodu do Písma sv. byl oratorián R. Simon (+ 1712). Ve svých dílech se, pokud jde o NZ, zabýval především kritikou textu, ale dal podnět také k literárně-historickým otázkám NZ. Setkal se s nepochopením a kritikou z obou stran křesťanských konfesí.
V 19. stol. silně působila tzv. (protestantská) tübinská škola, která viděla vznik NZ v boji mezi židokřesťanstvím (představitel: Petr) a pohanokřesťanstvím (Pavel). Koncem 19. a začátkem 20. stol. vznikly pak další kritické směry (nábožensko-historický, liberální). Katolická biblistika byla téměř úplně v defenzívě. Nový podnět a svobodu k bádání dala encyklika Pia XII. Divino afflante Spiritu (1943). Další vyjasnění přinesl II. vat. koncil, zvláště konstituce Dei verbum (1965).
2. Kánon NZ a jeho dějiny
Rozsah kánonu NZ byl spolu se SZ definitivně stanoven na tridentském koncilu 8. 4. 1546. Koncil vyjmenovává 27 spisů: čtyři evangelia, Skutky apoštolů, čtrnáct Pavlových listů, dva listy Petrovy, tři Janovy, jeden Jakubův, jeden Judův a Janovu Apokalypsu.
Při definici měl kánon NZ už za sebou dost dlouhé dějiny, i když se po celý středověk o jeho rozsahu nediskutovalo. Vytvoření sbírky NZ spisů trvalo určitou dobu, a to nestejně pro jednotlivé knihy.