UVOD_DO_BIBLE_2013_III
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Knihy ve starověku měly podobu svitku. Papyrové svitky dosahovaly délky 6-10 m, někdy i o mnoho více. Praktické užívání svitků však bylo v mnohém ohledu nevýhodné. Snad už v předkřesťanské době vznikla nová forma rukopisných knih: kodex. Kodex (lat. caudex, códex špalek, špalíček) představuje výchozí formu dnešní knihy. Nejprve se kladlo na sebe tolik listů papyru, kolik bylo zapotřebí pro určité dílo, a tyto listy se potom uprostřed přeložily. Lepší bylo, když se kladly na sebe jen asi čtyři listy, které po přeložení vytvořily svazeček. Tyto jednotlivé "archy" o 16 stranách se spojovaly dohromady a mohla se vytvořit kniha libovolné délky. Užívání kodexu se jeví jako typické pro křesťanské spisy. S kodexem se snadněji zacházelo při četbě při bohoslužbě a lépe se vyhledával text k předčítání. Listy kodexu se také popisovaly po obou stranách, a tím bylo možno na stejné množství materiálu napsat skoro dvojnásobný text, než při užití svitku.
V době vzniku novozákonních knih se užívalo dvou druhů písma. Pro běžné psaní (dopisy, účty apod.) se užívalo kurzívy. Pro literární díla sloužila majuskule (někdy se užívá označení unciála). Zatímco kurzíva umožňovala rychlé psaní, protože se písmena spojovala, ale byla méně čitelná, představuje majuskule nespojovaná písmena. Jednotlivá slova se však neoddělovala, proto i její čtení vyžaduje určitou zběhlost. Majuskule se u NZ rukopisů udržela až asi do 12. stol. Originály knih NZ byly skoro jistě psány kurzívou, až pozdější opisy majuskulí. V obojím písmu se užívalo zkratek. Zvláštností křesťanských spisů jsou zkratky posvátných jmen, (). Od 9. stol. se začalo užívat minuskule, tzn. malých písmen řecké abecedy.
Ve formátech a v úpravě textu na stránce byla dost velká rozmanitost. Na pergamen se psalo zpočátku ve dvou sloupcích. Potom i ve více. Mnohdy se zhotovovaly rukopisy luxusně zdobené. Písmo bylo např. zlatá nebo stříbrné, pergamen se barvil. Řádky se dělily podle logického smyslu textu. Důmyslné rozdělení provedl Eusebios z Césareje, když rozdělil evangelia na oddíly (perikopy). Tyto perikopy očísloval a čísla sestavil do tabulek podle toho, zda příslušný oddíl se nachází ve všech čtyřech evangeliích, nebo ve třech, či ve dvou, nebo jen v jednom evangeliu. Čísla tabulek byla připsána na okraj textu, takže se snadno zjistilo, zda je daná perikopa i v dalších evangeliích. Dnešní rozdělení na kapitoly se, spojuje s canterburským arcibiskupem Stephenem Langtonem (+ 1228) a rozdělení na verše zavedl pařížský tiskař R. Estienne ve vydání z r. 1551.
Při ručním opisování nutně docházelo k různým odchylkám od předlohy. Celé množství dochovaných rukopisů NZ se shoduje sotva v polovině slov. Odchylek (variant) je v rukopisech NZ až 250 tisíc.
Varianty v rukopisech se dají rozdělit do dvou skupin: