UVOD_DO_BIBLE_2013_III

- Počátek sbírky knih NZ (konec 1. stol. až asi 150): PS prvních křesťanu byl SZ. Postupem času vznikla potřeba zachytit písemně tradovaná Kristova slova. Z pastoračních důvodů vznikaly také listy, především Pavlovy. Jednotlivé spisy pozdějšího NZ nevznikaly s úmyslem vytvořit novou, další část PS.

2 Petr 3,15n. hovoří o Pavlových listech, které jsou prakticky postaveny na roveň ostatních spisů Písma - NZ tedy sám svědčí o existenci sbírky Pavlových listů. Pro známost této sbírky lze poukázat na doklady u apoštolských církevních Otců. Pavel byl pro ně autoritou v nauce.

Zřejmě o něco později byla vytvořena sbírka evangelií. Bylo to někdy začátkem 2. stol. O užívání a vážnosti knihy Sk nemáme v této první fázi jisté svědectví. Málo pevná byla v této době sbírka tzv. katolických epištol. Zjevení začala být uznávána na Západě od poloviny 2. stol.

- Vymezování rozsahu kánonu NZ (pol. 2. stol. až asi 300)

Církev se už od počátku musela vypořádávat s různými herezemi. To

také mělo vliv na utváření a vymezování kánonu „NZ“ Větší vliv měla

reakce na gnózi a zvláště na učení Marcionovo.

Marcion byl synem biskupa v Sinope u Černého moře. Svým otcem

byl pro své názory exkomunikován. Založil tedy vlastní církev s vlastním Písmem. SZ zavrhoval, proto je tvořil pouze okleštěný NZ, který se skládal z jednoho evangelia (židovských prvků zbaveného Lk) a 10 od židovství očištěných Pavlových listů. Třebaže Marcionovo jednání si vynutilo rychlejší zaujetí stanoviska ohledně knih, které patří do NZ, tvorba kánonu byl proces, který už začal a jistě by pokračoval i bez Marciona. Ten tento proces však nepochybně urychlil.

V 2. pol. 2. stol. se objevují častější citace z NZ, které ukazují na jejich autoritu jako Písmo. Svědkem pro autoritu většiny NZ knih na konci 2. stol. je sv. Irenej, biskup v Lyonu (+ asi 202). Ve svých spisech uvádí čtyři evangelia, Sk, 12 Pavlových listů (bez Fm), 1 Petr, 1 a 2 Jan a Zj. Znal také list Židům, ale bez uznání za Písmo.

Velmi důležitým dokumentem pro dějiny kánonu NZ je tzv. Muratoriho fragment. Objevil ho knihovník v milánské Ambrosianě L. A. Muratori a vydal ho r. 1740. Rukopis je ze 7. nebo 8. stol., je psán pozdní latinou. V tomto textu vypočítává neznámý autor knihy tehdejšího NZ a zmiňuje se také o okolnostech jejich vzniku. Muratoriho kánon představuje možná dokument římské církve nebo z jí blízké oblasti. Že jeho autorem byl Hippolyt, není prokázané.

Kolem r. 170 sestavil Tacián ze 4 kanonických evangelií s použitím i apokryfních prvků zharmonizovaný text, tzv. „diatessaron“. Spis se potom stal na několik staletí evangeliem syrské církve.

Origenes (+ asi 255) podnikl mnohé cesty a zjistil, jaký je stav názorů v jednotlivých oblastech církve. Postupoval při tom systematicky. Spisy, které přicházely v úvahu pro NZ, rozdělil do 3 skupin. Do 1) zařadil spisy nesporné a uznávané. Do 2) spisy, o nichž se pochybovalo. Do 3) spisy heretické a apokryfní. Zjištění stavu v jiných oblastech církve vedlo pak k větší zdrženlivosti.