UVOD_DO_BIBLE_2013_III
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Kolem r. 300 měla již většina spisů NZ kanonické uznání. Tvorba kánonu však nebyla ještě dokončena. Nejméně byla zajištěna skupina katolických epištol. Ani v tomto období nemáme ještě jisté svědectví o zásahu církevní autority.
- Ukončení tvorby kánonu NZ (po r. 300); Činnost Origenova potvrzuje směřování k odstranění nejednoty mezi jednotlivými místními církvemi ohledně kánonu NZ. Tento vývoj byl podpořen i situací církve ve 4. stol. Svoboda umožňovala bližší kontakty mezi jednotlivými oblastmi a také podporovala myšlenku jednoty církve, a ta vyžadovala jedno Písmo. V této době se pořizovaly nákladné opisy dochovaných rukopisů. První úplný seznam všech 27 spisů NZ je obsažen v 39. svátečním listě (oznamujícím datum velikonoc), který napsal alexandrijský patriarcha Athanasios r. 367. V ostatní řecké východní církvi bylo Zj přijato mezi kanonické spisy až v 6. stol. a neužívá se ho ve východní liturgii.
Na Západě probíhal proces kanonizace o něco rychleji než na Východě. Přesto zde také některé spisy nebyly delší dobu uznávány. Žid byl přijat do kánonu až ve 4. stol. Nemalý význam pro ukončení kanonizace NZ měl sv. Jeroným. Papež Damasus ho pověřil revizí latinské bible. Jeroným se opíral o východní tradici a rozhodl se pro 27 knih NZ.
Názory v Římě se uplatnily i v severní Africe.
Lze zjistit určitá kritéria, podle nichž se knihy zařazovaly do kánonu. Mezi nimi převládala snaha zjistit apoštolský původ, daného spisu a potom také tradice jeho užívání v církvi. Tato kritéria se z teologického hlediska jeví jako nedostatečná. Dnes se setkáváme s názorem, že zvláštního zjevení k sestavení kánonu nebylo zapotřebí.
3. Text Nového zákona
Originály knih NZ se nezachovaly. Žádné literární dílo starověku se nezachovalo v originále. Souvisí to hlavně s materiálem, na který se psalo. Byl to téměř jistě papyrus. Z dužiny stonku se nařezaly tenké a široké proužky, které se kladly křížem ve dvou vrstvách na sebe, slepily se, slisovaly, usušily a na jedné straně uhladily. Vznikl tak list papyru v průměru 25 x 40 cm. Pro použití na psaní delších textů se jednotlivé listy slepovaly dohromady tak, aby vlákna byla v jednom směru. Vznikly tak pruhy dlouhé 6 až 10 m a široké asi 25 cm, které se potom svinovaly do svitků. Psalo se zpravidla na uhlazenou, vnitřní stranu svitku. Jen v nouzi se popsal svitek z obou stran. K psaní na papyrus se používalo inkoustu ze sazí a klovatiny a pisátka z třtiny. Vedle papyru se užívalo např. kůže, na kterou psali své posvátné knihy, tedy SZ, židé, a to od starověku až do dnešních časů. Zvláštním způsobem upravená kůže byla mnohem dražší. Byl to pergamen (podle města Pergamon, kde byl zdokonalen proces zpracování ve 2. stol. př. Kr.). Ke zhotovení pergamenů se užívalo kůže ovcí, telat, koz i jiných zvířat, např. antilop. Kůže se zbavila srsti pomocí vápna, uhladila se pomocí křídy a pemzy. Strana od masa bývala světlejší a hladší, strana od srsti tmavší a drsnější, ale lépe držela inkoust. Pro křesťanské spisy se pergamen prosazoval ve větším měřítku od 4. stol. Protože byl pergamen dost drahý, začalo se využívat nepotřebných pergamenových rukopisů. Text se odstranil a pergamen se znovu popsal (palimpsest). Z dochovaných majuskulních rukopisů NZ je téměř pětina palimpsestů. Od 12. stol. se začalo používat papíru, který v 15. stol. už převládá, a biblické rukopisy na pergamenu potom mizí.