Panečnice_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Zikmund Winter

Panečnice

Výňatek

Umělecký text

Krejčíř Matúšovi na rameno vesele zaplácal a měl srdečnou radost, že ho vidí.

„Jdeš taky na závod, to budou drdy, to budou drdy, těším se, já to v Praze ještě neviděl.“

„Jaký závod?“ táže se Matúš.

„Aj, ty nic nevíš?“ divil se krejčí a hned obšírnými slovy jal se vykládati, že konšelé hradčanští na popud urozených pánů dnes na rynku poprvé strojí závody panečnic hradčanských, lehkých ženek, ženky berou se k cíli v pytlích až po krk zavázané, a jsou drdy, když v pytlích padají, sebrati se nemohou a házejí se na place jako kapři na písku, která se k cíli došourá, dostane odměnu.“ […]

Jenže proniknutí davem nebylo tak nasnadě. Matúšovi bylo zastavovati se přes tu chvíli. Vyslechl nejeden hovor. Mnozí odsuzovali tu kratochvíli žen obecných, ale natahovali krky a valili oči, aby viděli. Malíř Hasík, sádelný muž rudé, vypité tváře, volal do okna k muži, jejž zval kameníkem Benešem, kterak ten závod jde před se, on že dole nic nevidí.

Kameník odpověděl, že jich z deseti pět už leží, jedna že už blízko cíle a že bude brzy konec.

Obrátil se Hasík k sousedu svému, vedle stojícímu.

„Nu, ať nevidíme, průvod nakonec přece uvidíme. Ty potvory nešvary mají prý cech již jako my, poctivé řemeslo, černá Mariana, ta šrámovitá s nadutým životem, ta je prý mistryní cechu, je to veselá věc, co, však tu potvoru nešvaru vidíš, stojí na něčem povýšeném, pohleď, tam je vidět hlavu její načechranou.“ […]

„Na kterou se chystají panečnice dnes?“ ptal se jeden soused druhého, když jich Matúš došel.

„Jak to?“

„To přec dělají odstarodávna, to jest jejich právo, i bez závodu, že některou, která chodí za pannu a není, násilně seberou z obytu jejího a vlekou ji do domku svodnického.“ […]

Vtom již z druhé strany hřmotně vyrojily se a běží ženky téhož lehkého rázu, jest jich asi dvacet. Žluté šlojíře jim od hlav vlají jako praporečky. Jedna z předních nese ovčí nůžky, některé bijí dřevem do měděných mís a kotlíků a křičí, což dohromady jsou zvuky z pekla nejhoroucnějšího. […]

Obě chlapkyně vyvlekly z domečku děvče s velikýma, černýma očima, prostičce, ale velmi čistě oděné, bez pláštíku, jen v živůtku a v suknici barvy jasně skořicové.

Výňatek

Neumělecký text

Panečnice Jana, zdůrazněná nadpisem povídky i její stavbou, nedostala příležitost předvést se jinak než jako cudně plachá žena vděčná Matúšovi za to, že ji zachránil na Pohořelci před rozvášněným davem a pak věrností a láskou povznesl z údělu padlé ženy, který jí připadl nešťastnou náhodou.

Málem jako z kalendáře je Jana po boku Matúše. Ale samo navodění jejího osudu, její vpád do tichého života mladíka, který se stranil zábav i společnosti, jsou plny vzrušení. Nedělní odpůldne, v němž se samotář Matúš stane mimoděk svědkem veřejného závodu lehkých žen – panečnic – na Hradčanech, a bezděčným ženichem nebohé Jany, patří k nejzajímavějším a nejpoetičtějším epizodám povídky. Uplatnilo se v ní Wintrovo umění napsat davovou scénu plnou pohybu, bizarnosti, kulturně historické zajímavosti a lidské závažnosti. Osvědčil se v ní spisovatelův smysl pro spontánnost a nevypočitatelnost lidské povahy.