Paní Dallowayová_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Virginia Woolfová

Paní Dallowayová

Výňatek

Umělecký text

Záclona s tím hejnem ptáků z ráje opět vylétla ven. A Clarissa uviděla – uviděla Ralpha Lyona, jak ji plesknutím vrací zpět a dál si povídá. Tak to nakonec není tak nepodařené! Bude to v pořádku – ten její večírek. Začal. Rozjel se. Ale pořád se ještě může něco zvrtnout. Zatím tu musí zůstat stát. Lidé přicházeli jakoby ve vlnách.

„Plukovník Garrod s chotí… pan Hugh Whitbread… pan Bowley... paní Hilberyová... lady Mary Maddoxová... pan Quin...“ vyzpěvoval Wilkins. S každým prohodila tak šest, sedm slov a oni šli dál, dál do pokojů; bylo kam jít, ne že ne, protože Ralph Lyon plácnutím vrátil tu záclonu na místo.

A přece, pokud šlo o ni, byla to hrozná dřina. Netěšilo ji to. Připadalo jí, že by tam místo ní mohl stát kdokoli; tohle by uměl kdekdo; přesto toho kdekoho tak trochu obdivovala, nemohla nepomyslet, že tak nějak dokázala, že se to děje, že to cosi znamená, tohle stanoviště, kterým se tak trochu stala, protože – ač to zní divně, úplně zapomněla, jak vypadá – si připadala jako kůl zaražený do země nad schody. Pokaždé když pořádala večírek, měla tenhle pocit, že je něčím jiným než sama sebou a že každý je svým způsobem neskutečný; a jinak mnohem skutečnější. Říkala si, že je to zčásti kvůli jejich oblečení, zčásti tím, že jsou vyňati z obvyklého způsobu života a zčásti pozadím; bylo možné říkat věci, které jste jindy říkat nemohli, věci, které si vynutily jisté úsilí; bylo možné jít mnohem hlouběji. Ale ona ne; aspoň zatím ne.

„Jsem tak ráda, že vás vidím!“ řekla. Milý starý sir Harry! Ten tu bude znát každého.

Divný na tom byl ten pocit, který člověk měl, když vycházeli po schodech jeden po druhém, paní Mountová s Celií, Herbert Ainsty, paní Dakersová – ó, a lady Brutonová!

„To je od vás strašně hezké, že jste přišla!“ řekla a myslela to upřímně – bylo divné, že jak tam člověk stál, cítil, jak oni jdou dál, někteří dost staří, jiní…

Prosím? Lady Rosseterová? Kdo je to, proboha, lady Rosseterová?

„Clarisso!“ Ten hlas! To je přece Sally Setonová! Sally Setonovál po tolika letech! Vynořila se z mlžného oparu. Takhle totiž Sally Setonová nevypadala, když Clarissa vzala tehdy do ruky to ohřívadlo do postele. Kdo by si ji byl představil tady pod tou střechou, pod touhle střechou! Takhle určitě ne!

(překlad K. Hilská)

Neumělecký text

Opět vyšla Paní Dallowayová

Přelomové dílo Virginie Woolfové inspirovalo i bestseller Hodiny

[…] Paní Dallowayová poprvé vyšla 14. května 1925 v nakladatelství Hogarth Press vlastněném Leonardem a Virginií Woolfovými, tedy v době, kdy spisovatelka již prodělala několik návalů deprese, zvažovala sebevraždu (viz postava Septima Smithe) a důvěrně se spřátelila s Vitou Sackville-Westovou (v románu Sally Setonová). Měla už přečteného Prousta, znala T. S. Eliota, který jí roku 1922 recitoval ze své Pustiny (srovnej jejich obrazy mrtvých mužů) a s nímž diskutovala o Joyceově Odysseu – Woolfové se kromě poslední kapitoly věnované proudu vědomí Molly Bloomové nelíbil, nicméně je možné, že ji ovlivnila myšlenka zachycení jednoho dne, použitá i v Paní Dallowayové. A na škodu nebude připomenout i původní tituly, jež podle záznamů z 6. října 1922 navrhovala: Doma (At Home), popřípadě Na večírku (At the Party). Rázem nám totiž ozřejmí, o jakých společenských problémech hodlala nepřímo pojednat, ať už je to tradiční vymezení mužských a ženských rolí, třídní rozvrstvení či v zásadě úspěšná snaha tzv. vyšších kruhů přivírat oči před chmurnou realitou, jako byla genocida Arménů a první světová válka vůbec nebo situace v kolonizované Indii.