5A - Osvobozenecké boje v Latinské Americe

Panství Španělska a Portugalska v Novém světě bylo na prahu 19. století vyvráceno mohutnou vlnou národně osvobozeneckého boje. Španělská koloniální říše, jež existovala téměř tři století, zahrnovala ohromné území o rozloze 27 milionů km, rozprostírala se od oblastí na jihozápadě dnešních Spojených států až po nejjižnější výběžek kontinentu. z hlediska správy se celek španělských držav dělil na čtyři místokrálovství – Nové Španělsko (zahrnující dnešní Mexiko a převážnou část Střední Ameriky), Novou Granadu (dnešní panama, Kolumbie, Venezuela a Ecuador), peru (peru, Chile a část Bolívie) a Río de la plata (Argentina, Uruguay, Paraguay a zbytek Bolívie). V rámci těchto celků existovaly ještě tzv. generální kapitanáty (Kuba, Guatemala, Venezuela a Chile), které byly samostatnými správními jednotkami. Portugalci ovládali místokrálovství Brazílie, jehož území představovalo zhruba polovinu rozlohy jihoamerického kontinentu.

Rozhodující pozice si udržovali Španělé přišlí z mateřské země, byli označováni jako peninsulares, tj. přišlí či pocházející z poloostrova, rozumí se Pyrenejského poloostrova. Mnohem početnější byla skupina potomků španělských přistěhovalců, tzv. kreolů – šlo asi o 3 miliony osob. Zbytek obyvatelstva kolonií tvořili mestici (míšenci bělochů a Indiánů), mulati (míšenci bělochů a Afričanů), Indiáni a černí otroci. Důležitým předpokladem pro zachování pozic kolonizátorů se stalo udržení feudálního systému. Základním výrobním odvětvím bylo zemědělství, další existence plantážního systému byla závislá na zachování otroctví. Většina obdělávané půdy patřila španělské Koruně, španělským či kreolským statkářům nebo církvi. V mnoha oblastech byla katolická církev největším vlastníkem, v jejím držení byla až polovina půdy. Kromě toho se církevní instituce podílely na obchodu, důlním podnikáním atd. Kromě toho byli na statcích velkých vlastníků, v dolech, při stavbě silnic a dalších příležitostech používání jako pracovní síla původní obyvatelé – Indiáni, jejichž postavení bylo většinou mimořádně tíživé.

Španělská správa, vedena snahou zachovat koloniální systém, brzdila nejrůznějšími prostředky hospodářský rozvoj kolonií. Většina důležitých správních, soudních i církevních úřadů byla v rukou Španělů přišlých z mateřské země. Třebaže neustále rostla hospodářská síla kreolů, jejich politické postavení bylo nerovnoprávné a možnost vzestupu přinejmenším ztížená. Obchod kolonií byl plně podřízen zájmům a kontrole mateřské země. Kolonie nesměly obchodovat s jinými evropskými státy, ba dokonce ani mezi sebou. Veškerý jejich obchod byl řízen proslulou obchodní komorou (Casa de contratación). Ve druhé polovině 18. století stále častěji docházelo k akcím vedeným kreoly, nespokojenými s omezováním jejich hospodářských i politických možností. Byly rozšiřovány pamflety a letáky kritizující koloniální správu, opakovaně docházelo k různým spiknutím, tajně byly šířeny spisy francouzských osvícenců. Boj britských osad v Severní Americe za nezávislost, ideje a průběh Velké francouzské revoluce i úspěšné završení boje černých otroků na Haiti – to byly nejsilnější podněty pro zahájení boje za nezávislost španělských kolonií.