Povrchový výzkum reliéfních tvarů

Povrchový výzkum reliéfních tvarů

Tak jako v případě některých jiných nedestruktivních terénních metod, lze u výzkumu reliéfních tvarů hledat původ a první rozsáhlé aplikace především v zemích, kde se díky příznivým okolnostem v krajině zachovaly početné a na povrchu viditelné relikty objektů pravěkého a středověkého stáří. K takovým zemím patří zejména Velká Británie, v menší míře pak např. Nizozemí, skandinávské země a další. Logicky jde zejména o oblasti, kde v moderní době převládal chov dobytka a pastvinářství nad intenzivním orným zemědělstvím. V Anglii došlo k rozpoznání terénních antropogenních útvarů historického stáří a k prvním pokusům o jejich klasifikaci již v 17. a 18. století, a to díky badatelům jako byli J. Aubrey, W. Stuckeley nebo W. Roy (Gojda 2000a, 70-71). Již v této době vznikly první soupisy nemovitých archeologických památek (např. římských táborů, megalitických staveb apod.) a formovaly se i některé metodické postupy jejich evidence (např. kresebná dokumentace, plány a mapy památek).

K rozvoji metod výzkumu a k objevům nových druhů objektů v krajině dochází všeobecně během 19. stol., přičemž podle charakteru a zachovalosti archeologických památek se vývoj v různých zemích Evropy liší. K prvním systematicky dokumentovaným památkám patřily především mohyly, megalitické stavby a valová ohrazení. Za významný mezník v evropské archeologii lze považovat dílo J. P. W. Freemana, jenž v r. 1915 publikoval práci o pravěkých památkách v jižní Anglii a pro svá terénní pozorování použil poprvé pojem „field archaeology”, který bychom dnes nejspíše chápali právě jako výzkum antropogenních reliéfních pozůstatků v krajině (Taylor 1974, 11). Další významný posun v bádání přineslo rozpoznání pravěkých a středověkých mezních pásů a jejich prostřednictvím k poznání jedné z nejpodstatnějších složek historické krajiny, polí. K tomu došlo díky O. G. S. Crawfordovi, a to jak na leteckých snímcích (objev byl zveřejněn r. 1923), tak při povrchovém výzkumu.

Velký význam v poválečném období měly práce britských klasiků hospodářských dějin M. W. Beresforda (1957, 1998) a W. G. Hoskinse (1955), kteří prostřednictvím historických map a dokumentů studovali podobné prameny jako archeologové v terénu a došli k formulaci významných historických syntéz. I dnes vystupuje výzkum antropogenních reliéfních tvarů zřídka sám o sobě; častější (a přínosnější) je jeho propojení s leteckou archeologií, environmentálním výzkumem a samozřejmě i rešerší písemných pramenů, historických map apod. V této podobě se výzkum reliéfních tvarů mění v komplexní přístup, krajinnou archeologii (Aston 1985). V posledních desetiletích byla publikována i řada prací, přehledným způsobem shrnujících metodiku průzkumu reliéfních tvarů (Taylor 1974; Brown 1987); mezi pracemi nalezneme i studie zaměřené na specifický druh pramenů (např. plužiny: Taylor 1975).