Povrchový výzkum reliéfních tvarů

Z konkrétních objevů poválečného období, které přinesly v britské archeologii posun v teorii a metodě výzkumu, jmenujme např. objev rozsáhlých částí pravěké zemědělské krajiny doby bronzové v oblasti Dartmooru v jižní Anglii (Fleming 1988; zde 7.11.1.), typologii kamenných hranic pozemků (projekt Roystone Grange, Yorkshire: Hodges 1991) nebo rozsáhlý projekt mapování lokalit pravěkého až recentního stáří na Vnějších Hebridách (publikováno již několik svazků, např.: Branigan - Foster 1995, 2000). Z těchto prací si lze učinit představu o charakteru výzkumu a potenciálu pramenů v krajině atlantické Evropy, která je ovšem svým vývojem a zachovalostí podstatně odlišná od krajiny středoevropské.

Ve střední Evropě byly jako první rozeznány zejména pravěké mohyly, třebaže toto poznání vedlo spíše k jejich urychlenému zániku než systematické dokumentaci. Zhotovování přesnějších plánů pravěkých mohylníků nebylo během celého 19. a první poloviny 20. století běžné, a to ani tam, kde probíhal jejich systematický výzkum; výjimkou zde jsou jen na svou dobu velmi precizní plány některých západočeských mohylníků z let 1878-1896 od Františka Xavera France (1839-1910; Šaldová 1988; zde obr. 7.6.). Pozornost přitahovaly i pozůstatky pravěkých a raně středověkých opevnění. Obecně lze tvrdit, že až do druhé sv. války se naše a středoevropská archeologie věnovala těmto objektům spíše z hlediska možných výkopů; pro jejich systematické mapování a nedestruktivní výzkum učinila relativně málo.

Zájem o nedestruktivní výzkum reliéfních tvarů se plně probudil teprve v poválečném období, a to zejména zásluhou středověké archeologie. V rámci nové koncepce středověké archeologie formuloval metodiku nedestruktivního terénního průzkumu zejména Zdeněk Smetánka, který se rovněž zasloužil o řadu konkrétních objevů (např. ZSO Svídna aj.: Smetánka 1970ab; Škabrada - Smetánka 1974; Smetánka - Klápště 1979, 1981; dále též Krajíc - Eisler - Soudný 1984) Mimořádných výsledků v mapování středověkých vesnic a plužin v regionu Drahanské vrchoviny dosáhl významný archeolog-amatér, lékař Ervín Černý (1973ab, 1975, 1979, 1993).

Dalším zdrojem, odkud vychází zájem o povrchový průzkum tohoto typu, je montánní archeologie čili výzkum zaniklých těžebních areálů. Průkopníkem tohoto oboru u nás je zejména Jaroslav Kudrnáč (1983); systematizací základních pojmů se nedávno zabýval K. Nováček (1993b). Zcela unikátní jsou rovněž relikty pravěké těžby rohovce v oblasti Krumlovského lesa, zjištěné v 70. a prozkoumané v 90. letech (Oliva - Neruda - Přichystal 1999).