11. Základní rysy stranicko – politického systému v Předlitavsku s důrazem na české země. Demokratizace parlamentarismu a volebního práva v českých zemích a jeho meze.

11. Základní rysy stranicko – politického systému v Předlitavsku s důrazem na české země. Demokratizace parlamentarismu a volebního práva v českých zemích a jeho meze.

• Politické strany během revoluce v letech 1848–1849: Parlamentní život na území českých zemí se poprvé rozvinul během revolučního roku 1848. V důsledku přechodu na ústavní formu vlády byl utvořen Říšský sněm coby celostátní zákonodárný sbor a plánovalo se též svolání Českého zemského sněmu (proběhly sice zemské volby, ale sněm nebyl po nepokojích v Praze nikdy svolán). Ve volbách ovšem byl konstituován Moravský zemský sněm i Slezský zemský sněm (respektive takzvaný Slezský konvent). Systém politických stran v moderním slova smyslu nicméně v roce 1848 ještě neexistoval, celá česká politická reprezentace tvořila širokou Národní stranu, jejímiž předáky byli František Palacký a František Ladislav Rieger, v níž koexistovaly osobnosti demokratické, liberální i konzervativní orientace. Neexistovalo formální stranické členství. Volná politická soutěž navíc zanikla po potlačení revoluce v roce 1849.

• V období neoabsolutismu byla aktivní jen volná platforma konzervativně orientovaných vlastenců jako Václav Vladivoj Tomek, Karel Jaromír Erben nebo Leopold Lev Thun-Hohenstein, kteří byli důsledně loajální k monarchii, odmítali demokratický radikalismus roku 1848 a podporovali rozvoj národního svérázu české populace.

• Obnovení parlamentarismu v roce 1861: Říjnový diplom z roku 1860 a následná únorová ústava z počátku roku 1861 obnovily parlamentní a ústavní systém vlády v Rakouském císařství. Byla definována Říšská rada coby nejvyšší zákonodárný sbor, volený nepřímo jako soubor delegátů jednotlivých zemských sněmů. Ještě na jaře 1861 proto proběhly volby do zemských sněmů. Zemské volby v Čechách, na Moravě a ve Slezsku utvořily zemské politické reprezentace. Mezi českou populací se opět zformovala široká platforma (český volební výbor, Národní strana), kterou vedli František Palacký a František Ladislav Rieger. Analogicky německo-jazyčná populace byla zastoupena liberální Ústavní stranou. Zemské sněmy v českých zemích byly voleny na základě kuriálního systému a oddělenou volební kurii tak tvořili i velcí pozemkoví vlastníci (velkostatkářská kurie), kteří se sdružovali v samostatných politických táborech. Šlechta sympatizující s českým federalistickým programem a identifikující se s českým národním hnutím utvořila Stranu konzervativního velkostatku (provídeňsky, německo-rakousky smýšlející velkostatkáři z českých zemí byli členy Strany ústavověrného velkostatku).

• Národní strana byla v 60. letech 19. století stranou honoračního typu, bez masového členství, sestávající z jednotlivých poslanců a volné sítě aktivistů, bez formálnějších rozhodovacích struktur. Vzhledem k omezenému volebnímu právu (volební cenzus) se obracela na vzdělanější, majetnější vrstvy a zahrnovala opět stejně jako v roce 1848 široké názorové spektrum, ve kterém se již od 60. let vyhraňoval pozdější mladočeský proud, více demokraticky orientovaný. Dominance Národní strany trvala až do 70. let a fakticky až do konce let 80. Strana konzervativního velkostatku byla jejím trvalým spojencem.

• Nástup mladočechů: V roce 1874 vznikla oficiálně Národní strana svobodomyslná (mladočeská), která v doplňovacích volbách na Český zemský sněm roku 1874 poprvé vystoupila se samostatnou kandidaturou. Definovala se jako liberální, pokroková a demokratická alternativa konzervativní Národní strany (staročeské). Mladočeši odmítali politiku pasivní rezistence, kterou razil František Ladislav Rieger (český bojkot zemských sněmů i Říšské rady kvůli opozici proti ústavnímu směřování státu). Poté, co po volbách do Říšské rady roku 1879 v Předlitavsku utrpěly porážku německorakouské liberální síly, posílila konzervativní pravice. Čeští politici potom utvořili alianci s německými konzervativci a představiteli Poláků a vznikla vláda Eduarda Taaffeho. Pasivní rezistence staročechů skončila a všechny tři proudy české politiky (staročeši, mladočeši i Strana konzervativního velkostatku) se spojily do jednotného Českého klubu na Říšské radě. V 80. letech za vlády Eduarda Taaffeho proto samostatná aktivita mladočechů ustala.

• Oživení činnosti mladočeské strany nastalo až v 2. polovině 80. let. Postupně narůstala nespokojenost s výsledky české účasti na vládě. Mladočeši byli kritičtější k roli šlechty, podporovali zásadnější volební reformy a byli důslednější v obhajobě českých zájmů. Zemské volby v Čechách 1889 už probíhaly ve vyostřené atmosféře konfrontace mezi staročechy a mladočechy. Staročeši sice zvítězili, ale jen mírnou převahou nad mladočeskými kandidáty. Na sněmu pak fungovaly dva české konkurenční poslanecké kluby. České politické spektrum poprvé nabylo rysů systému dvou stran (kromě stran ve velkostatkářské kurii). Rozkol se dále vystupňoval v roce 1890 kvůli takzvaným Punktacím, které měly být pokusem o česko-německý smír v Čechách. Ve volbách do Říšské rady roku 1891 byli staročeši téměř vymazáni z politické mapy a drtivou většinu mandátů získali mladočeští kandidáti. Česká politika vstoupila do krátkého období mladočeské dominance.

• Nárůst politického spektra: Již během 90. let se ale české politické spektrum dále rozčlenilo a postupně se utvořilo několik stavovsky a ideologicky definovaných politických proudů. Přispěly k tomu i reformy volebního systému, který na úrovni zemských sněmů zůstával bez větších změn, ale ve volbách do celostátní Říšské rady procházel značnými úpravami. Již Taafeho volební reforma (snížen finanční cenzus) z roku 1882 zvýšila skupinu oprávněných voličů o maloměstské, malopodnikatelské vrstvy. Výraznější změnou byla Badeniho volební reforma roku 1896. I ta zachovávala kuriální volební systém, ale k dosavadním čtyřem kuriím (velkostatkářská, městská, kurie obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí) přibyla kurie pátá, všeobecná. Zatímco volební právo v čtyřech původních kuriích omezoval daňově definovaný volební cenzus, pátá kurie zahrnovala všechny muže starší 24 let.

• V Čechách v krátkém sledu vzniklo několik nových stran. V roce 1894 Křesťansko-sociální strana v Čechách, roku 1897 Národní strana katolická v království Českém, roku 1897 Česká strana národně sociální, roku 1897 Česká strana radikálně pokroková, roku 1899 Česká strana státoprávní a roku 1900 i Česká strana lidová (realistická). Strana sociálně demokratická se roku 1893 po delší předchozí existenci v rámci celostátní Sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku oddělila na sjezdu v Českých Budějovicích do samostatného politického subjektu pro českou populaci, s vlastní organizační strukturou. Díky Badeniho volební reformě se navíc již ve volbách do Říšské rady roku 1897 do vídeňského parlamentu dostalo několik českých sociálně demokratických poslanců. Zásadní byl vznik samostatné České agrární strany (původně jako Sdružení českých zemědělců v rámci mladočeského tábora, od roku 1899 jako zcela samostatný politický subjekt, jehož předsedou byl Stanislav Kubr).

• Na Moravě probíhal proces diferenciace politického spektra s jistým zpožděním. Rivalita mezi staročechy a mladočechy tu nebyla tak výrazná. Původní moravské křídlo staročeské strany (Moravská národní strana), které vedl Alois Pražák, tu dlouho působilo jako ústřední politická formace. Teprve v 90. letech se zde vyčlenila mladočesky orientovaná Moravská strana lidová pod vedením Adolfa Stránského. Roku 1899 vznikla Moravsko-slezská křesťansko-sociální strana na Moravě, již předtím roku 1896 Katolická strana národní na Moravě. Ještě před koncem století se na Moravě také (nepříliš výrazně) etablovali národní sociálové. Ve Slezsku byl rozvoj českého stranického života výrazně opožděn. Kvůli nevýrazné demografické základně (Češi tvořili jen menšinu populace této korunní země a nebyli výrazněji zastoupeni ani na Slezském zemském sněmu) se zde jednotlivé ideologické tábory vyčlenily až v první dekádě 20. století.

• Mnohé z nově vzniklých subjektů se etablovaly již ve volbách do Říšské rady roku 1901 nebo ve volbách na Český zemský sněm téhož roku. Po nich byla sice na zemském sněmu zachována v rámci etnicky českého politického systému dominance mladočechů s 67 mandáty, ale 18 mandátů si připsali agrárníci, 6 staročeši, 3 nezávislí, 2 radikální pokrokáři a 1 státoprávníci. Zásadní změnou bylo ovšem zavedení rovného a všeobecného volebního práva do Říšské rady, podle kterého se poprvé volilo ve volbách roku 1907. Dominance mladočeských elit byla nahrazena systém více stran, bez jediné převažující. Z celkem 108 českých poslanců Říšské rady byl 28 agrárníků, 26 mladočechů a staročechů, 24 sociálních demokratů a 17 klerikálů. Volby probíhaly ve většinovém volebním systému, dvoukolově, což před druhým kolem vedlo k utváření širších volebních koalic. Tento trend se ještě prohloubil ve volbách do Říšské rady roku 1911, kdy společný postup několika stran proti klerikálním kandidátům vedl k tomu, že nakonec získali daleko méně mandátů, než odpovídalo zisku hlasů v 1. kole. Jako celek si ale české politické spektrum zachovalo charakter pluralitního, až roztříštěného stranického systému. Pokračoval i ústup mladočechů. V Čechách získali nejvíce mandátů agrárníci, následovaní národními sociály, sociálními demokraty, teprve pak následovali mladočeši. Na Moravě vyhráli sociální demokraté, druzí byli klerikálové a třetí agrárníci. Neúspěšně ve volbách roku 1911 skončil projekt nové sociálně demokratické strany, Česká sociálně demokratická strana v Rakousku (takzvaní centralisté), která odmítala separaci stranických a odborových struktur sociálně demokratického hnutí podle národnostních táborů a prosazovala integrovanější celorakouské dělnické hnutí. Získala ale jen zanedbatelný počet hlasů a mandátů (s výjimkou Slezska, kde obdržela 1 z celkem 3 českých mandátů).

• Odlišný vývoj počátkem 20. století prožíval stranický systém na zemské úrovni. Český zemský sněm byl volen nadále podle zastaralého kuriového systému z 60. let 19. století (značné zastoupení šlechty, omezené volební právo, úplná absence sociálních demokratů a některých dalších masových stran) stále více paralyzován německými obstrukcemi (které následovaly po předchozích etapách českých obstrukcí). Po volbách na Český zemský sněm roku 1908 byl tento zákonodárný sbor zcela ochromen a nemohl řádně fungovat. V roce 1913 ho vláda nechala rozpustit (takzvané Anenské patenty) a nahradit technokratickou zemskou správní komisí. Na Moravě byla situace jiná; Moravské vyrovnání z roku 1905 dosáhlo kompromisu mezi českou a německou populací a uskutečnily se podle něj volby roku 1906. Ve Slezském zemském sněmu byli Češi nevýznamnou menšinou.

• S rozvojem stranického spektra se posouvaly i metody stranické organizace a práce. Honorační strany byly od konce 19. století nahrazovány stranami masového typu (v politologické teorii tento proces je označován jako versäulung - „sloupovatění“ politického života), s jasně definovaným členstvím a satelitními organizacemi (odbory, profesní sdružení, hospodářská družstva, tisk apod.) Identické procesy probíhaly i mezi německým obyvatelstvem českých zemí, kde původní převaha liberální německé strany byla nahrazena stavovskou a ideologickou pluralitou.