Charakteristika nedestruktivní archeologie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Charakteristika nedestruktivní archeologie
Nedestruktivní archeologie je souborem technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledání a vyhodnocení archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu. Nedestruktivní archeologii můžeme chápat jako určitou specializaci, charakteristickou svými otázkami a způsoby řešení, avšak z hlediska konečných cílů všestranně spojenou s oborem archeologie jako celkem. Pro postupy spadající do rámce nedestruktivní archeologie se dříve používal pojem archeologický průzkum; tento pojem se však z dnešního hlediska jeví jako nedostatečný.
Cíle nedestruktivní archeologie lze totiž chápat dvojím způsobem. Prvním z nich je pojetí užší, jemuž odpovídá vymezení nedestruktivní archeologie jako archeologického průzkumu (prospekce). V tomto pojetí jde především o samo vyhledání archeologických pramenů v krajině, jejich další poznání je víceméně přenecháváno postupům jiným (např. archeologickým výkopům). Nedestruktivní archeologie chápaná jako archeologický průzkum vytváří poznatky předběžného, pomocného či doplňujícího rázu.
V poválečném období se ovšem stále častěji uplatňuje i pojetí širší, které nedestruktivní archeologii nechápe pouze jako pomocný krok před vlastním výzkumem, nýbrž jako výzkum svého druhu, sledující svébytné poznání archeologických pramenů. V tomto obecnějším pojetí si nedestruktivní archeologie klade vlastní otázky a samostatně postupuje k jejich řešení. Vztah mezi nedestruktivním a destruktivním postupem se dokonce může obrátit a destruktivní postup (výkop) nemusí být buď vůbec nutný, nebo má za úkol získat jen doplňující či upřesňující informace.
Pojetí nedestruktivní archeologie jako archeologického průzkumu souvisí do značné míry s tradičními („předprocesuálními“) paradigmaty v archeologii. Tato paradigmata (především kulturně historické paradigma) stavěla své závěry především na typologicko-chronologickém rozboru artefaktů. V jejich rámci bylo proto nutné zkoumat archeologické prameny hlavně destruktivními metodami, neboť pouze ty mohou přinést dostatek artefaktů, vhodných k typologickému rozboru. V tomto kontextu nemohl být úkol nedestruktivních metod jiný než čistě vyhledávací (prospekční).
Vývoj poválečné archeologie přinesl postupnou erozi tradičních paradigmat a vzrůstající zájem o otázky ekonomické, ekologické, demografické apod. Řešení těchto otázek vyžaduje znalost větších prostorových celků pramenů. Tu mohou přinést zejména nedestruktivní postupy, neboť jejich uplatnění je, ve srovnání s výkopy, relativně snadné, rychlé a plošné aplikovatelné. V takovém kontextu nemusí být nepřekonatelnou závadou, že chronologická a typologická informace je v nedestruktivních datech zpravidla chudá; ucelenost a rozsah prostorové informace může tento nedostatek vyvážit. Nedestruktivní postupy se proto staly hlavním terénním nástrojem prostorové archeologie, tj. toho odvětví archeologického výzkumu, které se cíleně zabývá studiem prostorových vztahů v minulých sídelních systémech (srov. kap. 12.).