Charakteristika nedestruktivní archeologie

Pojem „nedestruktivní postup“ byl vytvořen v protikladu k terénním postupům „destruktivním“, tj. archeologickým výkopům. Malá míra destrukce pramene není samozřejmě jediným specifikem nedestruktivních metod, je však nesporně jedním z jejich podstatných rysů. Žádný z nedestruktivních postupů při vhodné aplikaci archeologický pramen podstatněji neruší, a proto pramen může být zkoumán opakovaně a různými metodami. V tomto ohledu se nedestruktivní postupy se liší od výkopů, při kterých nezbytně dochází k jednorázovému a definitivnímu zániku prozkoumaného archeologického pramene.

K nedestruktivním postupům počítáme nejen ty, při kterých nedochází k žádnému rušivému zásahu do terénu, ale i ty, které do archeologického pramene zasahují jen v přijatelně malé míře. V praxi to zpravidla znamená, že zásah do terénu (je-li vůbec nějaký) je tak malý, že při něm nedochází k trvalé změně charakteru a k podstatnému omezení vypovídacích možností archeologického pramene. K takovým postupům můžeme např. řadit povrchový sběr, vrty, mikrosondáž, vzorkovací sondáž apod. Předpoklad „přijatelně malé“ destrukce ovšem platí pouze za podmínky promyšlené a rozumné aplikace. Pokud se terénní postup dostatečně neřídí ohledy na charakter konkrétního pramene, mohou i některé nedestruktivní postupy vést k narušení či zničení podstatné části archeologické informace. „Nedestruktivní“ povahu daných postupů tedy nejde jednoznačně spojovat s určitou technikou, nýbrž spíše s celkovým způsobem její aplikace v kontextu konkrétního archeologického pramene. Extrémně zřetelná je tato skutečnost na příkladě užívání detektorů kovů, které v rukou odborníků mohou být pro archeologický výzkum přínosem, v rukou neodborníků způsobují archeologickým pramenům nenahraditelné škody.

Druhy nedestruktivního výzkumu

Nedestruktivní postupy umožňují rozpoznat archeologické prameny (a) vyhledáváním na povrchu viditelných předmětů (artefaktů a ekofaktů) a antropogenních tvarů reliéfu (nemovitých artefaktů), nebo (b) identifikací pramenů pomocí jejich ekofaktních vlastností (tj. vlastností, které jsou nezáměrným důsledkem aktivit člověka). Připomeňme v této souvislosti, že artefaktní a ekofaktní příznaky pramenů se zpravidla prolínají, neboť každý artefakt je zároveň také ekofaktem. Např. zlomky keramiky při povrchovém sběru vystupují jako artefakty, při geofyzikálním měření magnetometrem jako ekofakty (mohou být zachyceny díky svým ekofaktním vlastnostem, změnám v magnetismu vypálené hlíny). Podobně např. zahloubená jáma sama o sobě je artefaktem, ale při geofyzikální nebo letecké prospekci hrají roli ekofaktní vlastnosti její výplně, které ovlivňují její nadzemní projev, např. magnetismus, barvu a charakter vegetace.