5A - Osvobozenecké boje v Latinské Americe

Prvním prezidentem byl zvolen Simón Bolívar, získal rozsáhlé plné moci a prosadil ústavu, jež vytvořila předpoklady pro vznik silné ústřední vlády. Stoupenci krále ještě měli silné pozice v Ecuadoru. Od jara roku 1816 zasedal v Tucumánu kongres zástupců provincií z La Platy a 9. července 1816 vyhlásil nezávislost Spojených provincií La Platy. Nový stát dostal republikánskou ústavu, do jeho čela byl postaven Juan Martín de Pueyrredón. Velení ozbrojeným silám Spojených provincií převzal José de San Martín (1778–1850). Tento bývalý španělský generál se stal vedle Bolívara nejvýraznější osobností boje Latinoameričanů za svobodu.

Španělé se počali soustřeďovat na obranu Peru, které bylo jejich nejdůležitější základnou. San Martín si byl vědom toho, že dobytí této země je důležitým předpokladem vítězného završení národně osvobozeneckého zápasu. V srpnu 1820 vypluly San Martínovy síly na britských lodích z Chile a 8. září se vylodily u Parcasu na peruánském pobřeží. V létě 1821 získaly převahu nad místokrálovými oddíly, 9. července 1821 padla Lima, 28. července 1821 byla vyhlášena nezávislost země, do jejíhož čela byl postaven San Martín ve funkci „protektora“.

Ve druhém desetiletí 19. století získala nezávislost také Brazílie. Panství Portugalců mělo mnoho společných rysů s koloniální vládou Španělů. I v Brazílii ovládali rozhodující pozice lidé přišlí z Evropy, byl omezován obchod kolonie, klíčové postavení v hospodářství si udržovali feudální velkostatkáři, na jejich plantážích pracovali především černí otroci.

Podstatná změna nastala v listopadu 1807, kdy portugalský královský dvůr prchl před Napoleonovými vojsky do Brazílie a Rio de Janeiro se stalo hlavním městem monarchie. Přítomnost dvora v Riu sice byla určitým podnětem pro hospodářský rozvoj, ale na druhé straně vzrůstaly potíže vyvolané působením Napoleonovy kontinentální blokády i důsledky sporu o Uruguay. Vypuknutí portugalské revoluce v roce 1821 přinutilo krále Jana VI. k návratu do staré vlasti. Jeho syn Pedro, který zůstal jako regent v Brazílii, vyhlásil 7. září 1822 její nezávislost, v prosinci 1822 přijal císařský titul a vládl jako Pedro I. Boje za svobodu zemí Latinské Ameriky se účastnily různé vrstvy a skupiny koloniální společnosti.

Ve většině zemí se prosadilo republikánské zřízení, byly zavedeny ústavy, zrušeno nebo alespoň omezeno otroctví, došlo k uplatnění základních demokratických práv. Osvobození umožnilo bývalým koloniím účastnit se přímo mezinárodního obchodu, Odstranění feudálních praktik – byť mnohdy nedůsledné – otevíralo cestu modernímu kapitalistickému podnikání. Boj obyvatel zemí Latinské Ameriky podporovaly především Velká Británie a Spojené státy, které většinou jako první diplomaticky uznaly nově vzniklé republiky. Když veronský kongres Svaté aliance v říjnu 1822 projednával možnost zásahu proti jihoamerickým vlastencům ve prospěch Španělska, britský ministr zahraničí George Canning vystoupil velmi ostře proti tomuto plánu. Hospodářským zájmům Velké Británie nepochybně nevyhovovala možnost obnovy španělského monopolu. Naprostá britská převaha na moři donutila konzervativní evropské velmoci, především Rusko, od tohoto plánu upustit. Také doktrína, vyhlášená americkým prezidentem Jamesem Monroem 2. prosince 1823, dala evropským mocnostem jasně najevo, aby „americké kontinenty napříště nepovažovaly za objekt svého koloniálního úsilí“. Britskému i americkému zájmu vyhovovala situace, kdy byl kontinent rozdělen na množství vnitřně nepříliš stabilních států. Proto také Bolívar nezískal podporu Londýna a Washingtonu pro svůj plán vytvoření federace latinskoamerických států podle vzoru USA. Konference, kterou za tímto účelem svolal v červnu 1826 do Panamy, neuspěla. Vlivem odstředivých snah počet států postupně vzrostl, jejich vzájemné spory a války se staly velmi příznačným rysem pro další vývoj Latinské Ameriky.