Romantismus

Romantismus

Počátky tkví samozřejmě již předtím, ale za to „nejromantičtější“ období je považována 2. čtvrtina 19. stol. Je brán jako reakce na osvícenství, průmyslovou revoluci a úmorné napoleonské války. Pozoruhodné je, že se prosadil prakticky ve všech evropských zemích – nezáleželo, zda byly katolické, protestantské, či pravoslavné. Z odvětví umění, do kterých hlavně pronikl, můžeme jmenovat literaturu (poezii), hudbu a malířství. Nejsilnější byl pravděpodobně v Německu.

Zde vzniklo první romantické hnutí Sturm und Drang (Bouře a Vzdor). Název byl převzat podle divadelní hry Friedricha Maxmiliana Klingera. Vzdorovalo proti osvícenskému racionalismu, proti feudální zaostalosti a francouzským klasicistním vlivům, které byly v módě. Proti tomu stavělo domácí, německé zdroje, přirozený společenský řád (vliv Rousseaua) cit a fantazii. Bylo to hnutí především literární, mezi jeho stoupence patřili Goethe a Schiller. Utrpení mladého Werthera je typickým dílem Sturm und Drang.

V Německu vznikla i tzv. romantická škola, jejímiž ideology byli bratři Fridrich a August Wilhelm Schlegelové. Měli vliv zejména na literární tvorbu: nejvyšším druhem umění byla pro ně poezie. Ideálním obdobím byl pro ně středověk, zároveň si romantická škola cenila lidové tvořivosti (bratři Grimmové). Tyto tendence německé romantické školy měly vliv i na ostatní Evropu.

Další země, v jejichž kultuře se romantismus výrazně projevil: Anglie, Francie, Polsko (zde dostal speciální podobu ve spojení s národními porážkami – případné zájemce o hlubší vhled do této problematiky posílám na konzultaci za Luckou)

Romantismus jako reakce na předchozí myšlenkové proudy

Romantismus bývá považován za protiváhu klasicismu a osvícenského racionalismu. Není jejich přímým protikladem, ale v mnoha věcech se vůči nim vědomě vyhraňuje. Kde osvícenství zdůrazňovalo moc rozumu, romantiky přitahovalo to, co se mu vymyká, přitahovaly je nadpřirozené jevy, tajemství, strach, vášně, šílenství, pověry, smrt. Osvícenství zdůrazňovalo rostoucí ovládání přírody člověkem; romantikové obdivovali její nezkrocenou moc, která je zároveň děsila (hrůza byla ale právě to, co si nejvíc užívali). Osvícenství rádo vytvářelo pravidla, principy, chtělo chod světa pochopit, popsat; romantiky naproti tomu vábilo vše, co se vymykalo konvencím: bizarnost, divokost, duševní vyšinutost. Osvícenství patřilo a mířilo k elitám, romantismus se byl zaměřený k lidem všeobecně, chtěl je duševně osvobodit. Osvícenci se dívali „skrz prsty“ na víru, od náboženského cítění se většinou distancovali, zatímco romantismus je nijak neodmítal, ale počítal s ním; mnoho tehdejších myslitelů bylo hluboce věřících. Romantické myšlenky se poprvé ve větší míře objevily už v díle J. J. Rousseaua, v učení o svrchovanosti lidu a právě ony měly za následek vypuknutí Velké francouzské revoluce. (Nenechme se zmýlit – Rousseau byl z řady osvícenských myslitelů, ale některé myšlenky už jsou „nakažené“ romantismem – dával například důraz nejen na rozum, ale i cit).