Romantismus

Romantismus jako životní pocit a postoj

Tento pocit vyplýval z nejistoty z rozpadu feudální společnosti, který se děl na konci 18. století. S tímto rozpadem se hroutilo to, co do té doby bylo považováno za trvalé, pevné a dané – zkrátka svět se měnil a lidé upadli do nejistoty, co bude dál. Člověk byl vytržen z původní úzké pospolitosti, která ho chránila, ale zároveň se mu otvíraly možnosti, jak s touto volností naložit. U umělců se to projevilo tak, že už netvořili jen čistě na objednávku, ale stále častěji z vlastního popudu – kdy chtěli a jak chtěli. Ve svých dílech vyjadřovali niterné pocity, to co z nich obrazně řečeno „vyteklo“. Nepočítali s tím, že budou pochopeni, vystupovali jako osamělí, rozervaní jedinci (vzpomeňte na Máchu), ale přitom géniové. S porozuměním současníků nepočítali, zato doufali, že ty následující generace je ocení. V krajních případech to ústilo v to, že jejich hudbu nebyl nikdo schopen zahrát, dramata nešlo předvést, apod.

A jak už to tak bývá, se ztrátou nějaké jistoty člověk přirozeně potřebuje nějakou jinou, novou. Kde tedy lidé hledali ztracenou harmonii světa?

1. Nová vazba – hledání nové kolektivity. Tu mohli najít u příslušníků stejné třídy (viz počátky sociálních myšlenek a hnutí) anebo třeba stejného národa. V samých počátcích romantismu se samozřejmě nedalo hovořit o národech, ale prvotní uvědomění si, že „máme něco společného“, etnické sounáležitosti, bylo tu. Obrat k novým sociálním vazbám mohl mít různé následky. To mohlo v extrémních případech vést k touze po radikální změně – revoluci. (To ale neznamená, že každý romantik = revolucionář).

2. Obraceli se do minulosti, hlavně do středověku, v snaze najít kontinuitu s předchozími generacemi svého rodu, nebo (čím dál tím více) národního celku. Kromě toho byla minulost vděčným zdrojem důkazů, že bývalo lépe (tak proč by nemohlo být i v budoucnu?)

3. V minulosti i své současnosti hledali původního prostého člověka, což vyústilo v kult venkovského lidu. Lákaly je vlastnosti jako život nenarušený civilizací, neměnnost zvyků, staré dobré lidové ctnosti. Toto hledání „duše lidu“ vyústilo v nástup sběratelů lidové tvorby (viz Němcová, Erben a vzpomínky na základní školu).

Romantismus a životní styl

Dá se říct, že ačkoli romantismus hýbal světem umělců a intelektuálů, „obyčejných lidí“ se zase tolik nedotkl.

Měšťanstvo – myslelo ještě stále stavovsky, rádo napodobovalo životní styl aristokracie. Nelibovalo si ve výstřelcích a pokud ho romantismus nějak ovlivnil, výsledkem byly častější výlety do přírody, zpěv lidových písní, … Snahou bylo zachovat poklidnou středostavovskou idylu, jejímžto výrazem byl v centrální Evropě biedermeier. Střední vrstvy zažívaly vzestup, rozdíl mezi nimi a aristokracií se začal zmenšovat. Souviselo to i s demokratizací vzdělání – nejen šlechta, ale i středním vrstvám se dostalo vyššího vzdělání. Právě na vzdělání stavěly protiváhu proti urozenosti.