5A - Osvobozenecké boje v Latinské Americe

Důležité předpoklady pro rozvinutí národně osvobozeneckého zápasu ve španělských koloniích v Americe se vytvořily v souvislosti s podstatnými změnami v mezinárodní situaci v 90. letech 18. století. Španělsko neuspělo ve válce s revoluční Francií (1793–1795) Tím se dostalo do vleku francouzské politiky a bylo zataženo do války s Velkou Británií, což mělo podstatný vliv na vývoj v koloniích za oceánem. Převaha na moři umožnila britskému loďstvu uplatnit účinnou blokádu, jejímž důsledkem bylo přerušení spojení kolonií s mateřskou zemí. Kreolská buržoazie si uvědomovala, že Španělsko nemá dostatečné síly k obraně kolonií proti případnému britskému útoku. Třebaže bylo přerušeno spojení s metropolí a autorita „peninsulares“ v koloniích značně poklesla, britské pokusy zmocnit se důležitých středisek na pobřeží Jižní Ameriky v letech 1806 a 1807 (Buenos Aires, Montevideo) ztroskotaly. Rozhodujícím bezprostředním podnětem pro zahájení boje vlastenců v zemích Latinské Ameriky se stal Napoleonův zásah ve Španělsku. Roku 1808 císař přinutil k abdikaci krále Karla IV. Králem Španělska se stal Napoleonův bratr Josef. Francouzská armáda obsadila Madrid a hlavní střediska na východě země. Část aristokracie a vysokého úřednictva se podřídila, ovlivněna obavami z rázných francouzských zásahů. Přesto ve Španělsku narazil „císař všech Francouzů“ na takový odpor, s nímž se doposud nesetkal v žádné z poražených a obsazených zemí. V zemi se rychle rozhořela partyzánská válka – guerilla.

Napoleonův zásah ve Španělsku rozhodným způsobem oslabil spojení kolonií s metropolí. Z Madridu docházely příkazy a instrukce, které se koloniální správa, zachovávající věrnost odstraněné bourbonské dynastii, zdráhala uposlechnout. Uvolnění svazku s metropolí, obecná mezinárodní situace, podpora ze strany Británie usilující o získání jihoamerických trhů a především stále rostoucí snaha kreolů dosáhnout politické nezávislosti a tím si otevřít širší prostor pro podnikání – to byly základní činitele, které ovlivnily rozmach osvobozeneckého hnutí v Latinské Americe na počátku 19. století. Boj za nezávislost proběhl ve dvou fázích v letech 1808–1814 a 1816–1825. Důležitým mezníkem byl rok 1810, kdy téměř ve všech koloniích zahájili vlastenci ozbrojený boj. Nejsilnější bylo revoluční nadšení v Nové Granadě a La Platě, ve „starých“ místokrálovstvích (Nové Španělsko, Peru) se snahy směřující k nezávislosti projevovaly méně výrazně.

Nová Granada

Již 19. dubna 1810 byl svržen španělský generální kapitán v Caracasu a 5. července 1811 došlo k vyhlášení nezávislosti Spojených států venezuelských, v jejichž čele jako generalissimus stanul Francisco de Miranda. V tomto případě, ostatně jako ještě nejednou poté, se projevila počáteční slabost a roztříštěnost národně osvobozeneckého hnutí. Proto mohli Španělé s úspěchem zasáhnout, v roce 1812 vojska generála Monteverdeho dobyla Caracas a znovu ovládla Venezuelu. Miranda byl zajat a převezen do vězení ve Španělsku. Po něm převzal roli vůdce boje za svobodu třicetiletý kreol Simon Bolívar (1783–1830), pocházející z velmi bohaté caracaské rodiny, usazené ve Venezuele od 16. století. Přesto, že neuspěl ani jeho pokus v roce 1813, kdy vznikla druhá Venezuelská republika, se Bolívar stal nejvýraznější osobností národně osvobozeneckého zápasu v Latinské Americe. V druhém případě se Bolívar pokusil získat širší podporu rozhodnutím, aby půda zabavená roajalistům byla rozdělována jeho vojákům. Zatím však nedosáhl cíle a Španělé zlikvidovali i druhou venezuelskou republiku.