5A - Osvobozenecké boje v Latinské Americe
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
La Plata
Také v La Platě sesadili vlastenci již 25. května 1810 místokrále a vládu v Buenos Aires převzala prozatímní junta, v níž měli největší slovo advokát Mariano Morenoa. Boj laplatských byl neustále oslabován střetáváním stoupenců silné ústřední vlády příznivci značné volnosti jednotlivých provincií. Právě proto se Buenos Aireské juntě nepodařilo přeměnit celé někdejší místokrálovství v jednotný stát.
Vystoupení vlastenců v paraguayském Asunciónu v červnu 1810 svrhlo španělského guvernéra. také zde vznikla revoluční junta, která 15. května 1811 vyhlásila nezávislost Paraguaye jak na Španělsku, tak na Buenos Aires.
Mexiko
Neúspěšně skončil v Mexiku pokus kněze Miguela Hidalga, který se v září 1810 ujal velení oddílům složeným převážně z indiánských rolníků. Hidalgo nebojoval pouze za nezávislost, jeho cílem bylo vrácení půdy Indiánům a dosažení svobody pro černé otroky. Jeho síly však byly několikrát poraženy, v březnu 1811 Španělé Hidalga zajali a v červenci popravili. Jeho pokračovatelem v boji se stal kněz José María Morelos, který 6. listopadu 1813 proklamoval v Chilpancingu nezávislost země, která v roce 1814 vyhlásila ústavu. Hnutí, opírající se o indiánské rolníky, vyvolalo vážné obavy kreolských statkářů, kteří se přiklonili na stranu Španělů. Ti v roce 1815 porazili Morelosovu armádu a její vůdce byl zastřelen.
Po skončení napoleonských válek a návratu Ferdinanda VII. do Madridu se španělská vláda rozhodla pro tvrdý zásah proti jihoamerickým rebelům. Koncem roku 1814 se ve Venezuele soustředil silný španělský sbor, složený většinou ze zkušených vojáků z napoleonských válek a jeho velitel, generál Pablo Morillo, zahájil tažení proti silám vlastenců. Jejich dosud nepevné postavení umožnilo Španělům zhruba do konce roku 1815 zlikvidovat kromě oblasti La Platy – nejdůležitější ohniska odporu. Avšak to bylo již skutečně poslední vítězství kolonizátorů. Brutalita Morillových vojáků přesvědčila i váhající, znovu začaly růst řady bojovníků za nezávislost. Režim Ferdinanda VII. pomýšlel na to, že by koloniím opět byl zakázán přímý obchod s cizími státy. S něčím takovým se rozhodně nehodlala smířit Velká Británie, a tak povstalci v Latinské Americe mohli počítat s její podporou.
Druhá fáze národně osvobozeneckého zápasu.
V Latinské Americe začala v roce 1816. Tehdy Simon Bolívar za podpory haitského prezidenta Pétiona zformoval vojenské oddíly, které se vylodily na pobřeží Venezuely. Značné sympatie mu získalo prohlášení o zrušení otroctví ze 7. července 1816, mnoho bojovníků do jeho řad přivedl slib přidělení půdy pastevcům V létě roku 1819 překročily Bolívarovy oddíly Andy a jejich vítězství na řece Boyacá u Bogoty 7. srpna 1819 předznamenalo konec španělského koloniálního panství v někdejším místokrálovství Nová Granada. Kongres schválil 17. prosince 1819 ústavu nového státu, federální republiky Velká Kolumbie, zahrnující území Venezuely, Nové Granady a provincie Quito (dnešní Ecuador).