Radosti života_V001o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

František Gellner

Radosti života

Výňatek

Umělecký text

Jsem člověk nemravný a zanedbaný…

Jsem člověk nemravný a zanedbaný

a lehké holky měl jsem příliš rád.

Však miloval jsem opravdu tři panny,

ach, je mi stydno na to vzpomínat!

Říkali Elis první mojí lásce,

k níž jsem vší silou svého mládí lnul.

Však pohříchu jsem jednou na procházce

jí in flagranti s jiným přistihnul.

A podruhé, to jsem si zamiloval

přítele holku, jenž byl na vojně.

Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval

a choval jsem se velmi důstojně.

Přítel se vrátil domů z vojny zase

a dostal pohříchu z mé ruky ji

ve ctnosti nezměněnou ani v kráse,

neposkvrněnou lilii.

A třetí byla holka osiřelá.

Neštěstí její procítil jsem s ní.

O poslední, co po rodičích měla,

ji okrad poručník a příbuzní.

A jednou zrána bolestí jsem zbledl,

když napsala mi na dopisnici,

že jakýs hejsek z legrace ji svedl

a že je právě v pátém měsíci.

Jsem špatný člověk pokažených mravů,

však třikráte jsem opravdu měl rád.

Je směšno v pláči skloniti hlavu

a trapno je se srdci svému smát.

Je vlažný večer k lásce stvořen dneska

a plno žen je v hlučných ulicích,

a mezi nimi stvořeníčka hezká,

smyslné růže kvetou na lících.

Neumělecký text

V jednom ze svých rozmarných fejetonů pověděl sám o sobě a o svém tažení proti poetické vznešenosti symbolistické literatury: “Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů, budou-li spravedliví, uznají, že já to byl, jenž zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti, jako pivo, viržinka, aeroplány, zástavní lístky atd.“

Kdyby se mne někdo otázal, ve kterém básnickém díle je atmosféra, životní pocity, životní formy a celý předmětný svět doby deseti let před světovou válkou zachycen nejautentičtěji, odpověděl bych: v lyrice Gellnerově.

Gellner nebyl největším básníkem své doby. Ale byl nejautentičtějším plebejským hlasem těchto let; v jeho básních uvízla doba víc a konkrétněji než v básních jiných autorů.

[...]

Gellner skutečně vyšel ze slohu noční kavárny, jeho verše jsou skutečně jakoby zpívány na melodii kupletu a Gellner se opravdu nebál slov ani reality zablácené ulice.

Ale což se nemůže stát „nejnižší noční kavárna“ dějištěm typického dramatu duše? Což nemůže být melodií „nejhnusnějšího kupletu“ vyzpívána píseň drásavě pravdivá? A neuchová v sobě právě uliční bláto nejplastičtěji šlépěje, které tam nechal tančící nebo belhající se čas?

Ano, Gellner, jenž zpívá deziluzi nad soudobým světem, Gellner, který si proto zamiloval „brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu“, vychází z formy, která je živá právě v jejím prostředí: vychází z vulgárního popěvku, z kupletu, z odrhovačky, z šansonu, vychází z jejich intonace a rytmu, z jejich slovníku, používá jejich typických refrénů, point a obratů.