ČD - Hamlet - W. Shakespeare

to kdyby k činu nepohnulo tě.

Teď poslyš, Hamlete: Zvěst roznesli,

že spícího mne v sadu uštknul had;

tak o mé smrti zprávou vylhanou

sluch všeho Dánska klamán hanebně.

Však věz, můj dobrý synu, onen had,

jenž tvého otce život uhryzl, teď na hlavě má jeho korunu.

Ham. Má duše prorocká! – Můj strýc! –

HAMLET: Má duše prorocká! – Můj strýc! -

HAMLET: Na tenhle obrázek se podívejte a tady na ten - portréty dvou bratrů. Hleďte, ta ušlechtilá, božská tvář - vlasy jak Hyperion, čelo Jova, oko jak Mars, jen velet, pouštět hrůzu, postavou Merkur, když se z nebe snáší na vrchol hory líbající nebe - zjev a tvar tak ve všem všudy božský, jak každý bůh by vtiskl mu svou pečeť, aby dal světu muže, jak má být. To byl váš první manžel. A ten druhý? Rzivý klas je to, zhoubnou snětí spálil zdravého bratra! Kam jste dala oči? Na horské louce mohla jste se pást, a zvolila jste močál? Máte oči? (...) Vždyť oči bez hmatu, hmat bez očí, sluch bez hmatu či slepý, hluchý čich, nejmenší zbytek jediného smyslu, by vnímaly víc. Což stud se zapomněl už rdít? Když chtíč běsní jak ďábel v kostech matróny, ať cudnost je jak vosk a žhavé mládí ať roztaví jej ve svém vlastním žáru. K čemu je stud, když chtíč vše bere ztečí, když rozpálí i mráz a rozum sám mu dělá kuplíře!

GERTRUDA: Už nemluv, dost! Až do duše mi oči obracíš a já tam vidím skvrny černé tak, že nevymizí nikdy.