ČD - Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek

Ukázka:

„Nespouštěj zatemnění, chci vidět oblohu. Připadám si tu v noci jako v kobce. Nenávidím tmu.”

„Já také!”

Vyhověl jí a vrátil se na pohovku, zapálil si cigaretu a rudé světélko zatěkalo nad nimi jako bóje na rozhoupané hladině. Levičkou ji objal kolem ramenou, pokoušeje se odvést myšlenky k všedním věcem. Nenáviděl celou bytostí ty marné, zbytečné, skličující úvahy o smrti. Proč o tom začíná? Není dost na tom, že je jí dnes napěchováno celé město? Ale ona nic neví.

"Víš... já jsem rád, že ses vůbec narodila. Ester, hvězda? Objevil jsem ji náhodou. V parku, ne na obloze. Ach, hloupost, ale ať! Z kterého souhvězdí vypadla? Nevím. Musíš být mou ženou, slyšíš? Snad mluvím nešikovně, hloupě, neumím takhle mluvit... ale je to tak! Ty jsi mi tak blízká... bližší než táta s mámou. Bál bych se už na světě bez tebe! Já si to neumím představit. Až jednou potkám tvého tátu a mámu, řeknu jim: Děkuji vám! A řeknu jim také, že tě budu mít vždycky rád. Vždycky tě budu mít rád."

"Kam - skřítečku?"

"Pusťte mě!"

"Vzpamatuj se! To jsem jen já... jsou venku slyšíš?"

"Já musím..." mumlají ty široké rty, "já už musím... musím jít... vždyť by ho zabili..."

"Ale kam?... jeminánku... kampak bys..."

Svíral dlaněmi křehká ramena, třepal tím pružným stromkem dívčího těla. Drobňoučké slzy se mu sypaly z očí. Plakal. Nad ní, nad sebou, nad zjančeným, zesurovělým světem. Prosil ji, neslyšela.

"Pusťte... pusťte... prosím..." prala se s ním jako divoká kočka. Opřela se mu oběma rukama o prsa, odstrčila ho a byla pryč.