Sekyra_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Ludvík Vaculík

Sekyra

Výňatek

Umělecký text

Dodneška bych se neodvážil projít některými úhly dobře známého polesí, protože si říkám, že to je to poslední, co mě čeká, než. A jsou zas radostná místa, která už nechci uvidět, protože bych je našel strašně znárodněna. Také u tatínka jsem vždycky měl dojem, že jeho chůze bukovinou není prostě chůze někam; nýbrž vzpomínání chůzí a hledání čehosi nohama; tak nepochopitelně postával nad údoly, nesrozumitelně se vracel, trhavě opravoval naše přístupy, když jsme se k sečím a rubaniskům přiblížili špatně, ohledával trupy položených stromů a někdy je dokonce měřil metrem, ačkoliv nikdy nemohlo přijít v úvahu, že bychom je mohli odvléct. Po holých hřebenech, kde valaši vyklučili les před staletími, přecházeli jsme jistě a přímo jak po komunikaci. Jenom na jistém otevřeném místě, kde roh jedlové bory tvoří vysoké rozcestí chladného a teplého větru, se tatínek zastavoval a říkal:

„Tady je to místo, synku, vidíš?“ Nebo o pár let později:

„Toto místo si, chlapče, pamatuj.“

Dlouho jsem nerozuměl.

Toho dne, který si reprodukuju spíš jen jako vzpomínku na vzpomínku, jsem mu v jednom údolí za horizontem náhle onemocněl. Napřed mě povzbuzoval. Musím přiznat, jak mě povzbuzoval, toho já bych se vůči svému děcku ani nikdy neodvážil. Říkal:

„Půjduluzno, půjduluzno domuzen…“

Potom mě nesl na zádech. Jeho zpocená hlava se pokyvovala rytmem kroků, jistě na něco myslela, co se týkalo toho času. A přece v kismetu už muselo být psáno, co bude ve světě i u nás za třicet let, a protože všecko minulé, přítomné i budoucí existuje stejně platně, byla jeho hlava už tenkrát pod vlasy otevřena, jenže jsme o tom ještě nikdo nevěděli, já, a co teprv on.

Nemohl jsem uznat, že to je opravdu všecko: klobouk promaštěný a prodřený, šedé kalhoty na kolenou trochu ozelenalé od trávy, manšestrové sako se stranickým odznakem v klopě, boty s ponožkami zastrčenými do nártu tak, jak to dělá ten, kdo si je vážně míní zítra obout, huberťák vybledlý, starý, zlomek čokolády, vytřepané cigarety, zápisník s adresami a pak ten diář! – vedený od června do konce roku s pokračováním v lednu téhož roku, jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes. To všecko mi vydali v impregnovaném pytli, nemohl jsem uznat, že mizerné věci mohly ho přečkat, takového cenného. A musel jsem z nás čtyř dětí vyřizovat všecko zrovna já, protože bývám v Praze, jaká náhoda, že se to stalo zrovna v Praze… jenže teď, co to píšu, napadá mi těžká věc, napadá mi: vždyť on to udělal schválně, chtěl to skoncovat v blízkosti nejstaršího, prvorozeného syna, a já na to přicházím, na jeho nečekanou slabost, až teď, pět let po jeho smrti!