Sekyra_V001_o

Při pohřbu jsem přišel na smysl veškerých pohřbů: je to příprava na vlastní smrt: Úředník se mě ptal, souhlasím-li se čtvrtou odpoledne. Řekl jsem, že ano. „To je pěkná hodina,“ ujistil mě úředník. Byla. Pochopil jsem v ní, že jsem na řadě, první ze čtyř. To jsem však přijal lehce, protože jsem myslel hlavně na něj. Zdálo se mi, že by k jeho životu mělo být vyřčeno nějaké shrnutí, klíč, jímž by se všechno uzavřelo. Byl bych v té nouzi přijal číkoliv báseň, ale musela by v ní být věta: Můj otec postavil dům a umřel.

Neumělecký text

Kdyby motiv sekyry nebyl umístěn v nadpisu, nic by na jeho ústřední důležitost neupozorňovalo. Objeví se několikrát, vždy nakrátko, a je možno najít mu víc než jedno významové spojení. Je v knize skryt jako tajenka. Takových motivů prochází knihou několik. Návštěva u bratra řidiče, slibovaná první větou první kapitoly, jako by k ní mělo vzápětí dojít, je pak také ještě vícekrát připomenuta, ale na její uskutečnění si počkáme až do poslední kapitoly. Další bratr zůstane vůbec odložen kdesi na Slovensku. Přísně vzato, román by se bez něho obešel, protože se na románovém ději viditelně nepodílí.

Stejně nepravidelně se vynořují dialektismy ve vypravěčově jazyce nebo sporé a nečekané neologismy. Se stavbou románu a jeho částí koresponduje výstavba typických souvětí:

„/… / A zítra ti povím další, „ řekla švagrová a vtom musela odejít na odpolední směnu.

Souvětí znenadání a zprudka změnilo směr. Jiné se ještě jednou, opakováním, vrací na místa, kde už bylo:

Jen jsem to uviděl, sevřelo se mi srdce, takže jsem rovněž poznal, co to znamená, když se sevře srdce.

[...]

Jsou rozhovory, které se jeví nesouvislými jen nezasvěcenci. Pro otce a syna to byl důvěrný slang, prostředkoval dorozumění najeden dotyk. Jindy do pomyslného dialogu, který jako ve snu slučuje, co ve skutečnosti bylo rozděleno, jsou sneseny věty, které od dětství zůstaly nerozluštěny a uvízly v síti paměti pro svou záhadnost.

Nesouvislost může být také širé potloukání, kam vede oko, vzpomínka i zoufalství. A když se zoufalec krátce, avšak vydatně „vyřve“, brouzdá se dál potokem a v hlavě si promítá v záblescích dvojího a trojího osvětlení místo, jímž prochází: jak je tu dnes, jak bylo před třemi desítkami let a ještě jak mezi tím. Opakují se cesty s tatínkem, opakuje se maminčino „Ale nechoďte!“, které se znovu ozve až k samému konci z úst švagrové – „Ale, chlapci, nechoďte, šak je neděla!“ a ozve se jako úvod k činnosti, která také už za tatínka započala a tady se symetricky opakuje. Takové leitmotivy pojí v sobě rozptýlené části, umožňují rychlé přesuny a rychlou orientaci; a jako by s nimi něco důležitého trvalo v nestálém čase, jako by se to časem ověřovalo.