Šolochov Osud člověka

Poté byl přeložen do Porúří, kde pracoval jako řidič majora. Němci tou dobou už nevyhrávali a jemu se zachtělo zpět k Rusům. Vymyslel plán, přichystal si věci a přejel na druhou stranu i s omráčeným majorem a jeho aktovkou plnou důležitých dokumentů. Krajané ho řádně vykrmili a slíbili vyznamenání a možnost jet domů. Andrej napsal své ženě, ale odpověď zaslal soused. Irina a dvě dcery zemřely, na jejich domek spadla bomba. Jen syn Anatolij přežil, byl zrovna ve městě. Andrej jede domů, chvíli postojí nad trychtýřem, který zbyl po domě, a zase se vrací na frontu. Zanedlouho mu přijde dopis od syna, který už je kapitánem. Jejich cesty se zkřížily v Berlíně, ale než se stihli shledat, Anatolij byl zastřelen.

Andrej neměl nikoho, a tak se po demobilizaci nastěhoval ke svému bezdětnému příteli z vojny a jeho ženě do Urjupinska. Dál pracoval jako řidič a každý den po práci se stavoval v čajovně na sklenku vodky. Venku si hrál malý chlapec, sirotek, a Andrej se rozhodl vzít si ho za vlastního. Řekl mu, že je jeho tatínek a že ho konečně našel. Žili si spolu spojeně, jenže nedávno Andrej srazil krávu, odebrali mu řidičský průkaz a on se teď i se synkem stěhuje jinam, kde bude pracovat jako tesař.

Vypravěč příběhu po povídání s Andrejem sleduje, jak Andrej a jeho osvojený syn Váňa odcházejí k pramici. Uvědomuje si, kolik toho ruský člověk vydrží pro vlast.

• určení smyslu díla

Povídka ukazuje, jak válka poznamenala osud jednoho prostého člověka, který se nemůže nijak vzepřít. Může jen přijímat to, co mu život přinesl, a on se toho zhostil se ctí.

• pravděpodobný adresát

Kdokoli, povídka nemá konkrétního modelového čtenáře.

• zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Povídka byla napsána roku 1957, je to Šolochovovo nejpřekládanější dílo a jedno z nejpůsobivějších děl poválečné literatury vůbec.

• porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

Povídka byla zfilmována roku 1959, režisér a zároveň představitel hlavní role je Sergej Bondarčuk. Film byl úspěšný i za hranicemi Ruska.

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku. Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“ Odpovídám mu: „A co bys rád, chlapče?“ On na to: „Jsem vojenský lékař, nemohu ti něčím pomoct?“ Postěžoval jsem si mu, že mi levé rameno lupe a otéká a že mě děsně bolí. Povídá tak nějak zostra: „Sundej si blůzu a košili.“ Stáhnul jsem to všechno ze sebe a on mi začal ruku v rameni prohmatávat svými jemnými prsty, ale tak, že se mi dělaly mžitky před očima. Skřípu zuby a povídám mu: „Ty jsi zřejmě zvěrolékař a ne doktor pro lidi. Proč mi tak mačkáš to bolavé místo ty mordýři?“ Ale on prohmatává dál a hudruje: „Ty máš největší právo křičet. Mně budeš něco vykládat! Drž se, teď tě to bude bolet ještě víc.“ A tak mi škubne rukou, že se mi v očích až rudě zajiskřilo.