Stín kapradiny_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Josef Čapek

Stín kapradiny

Výňatek

Umělecký text

Ruda s Vaškem dobíhají ke kraji lesa. Teď už je z lesa nikdo nedohoní. Teď, ještě před šaty, hej hola hop, svléknou ze sebe les.

Zvláštní a svým způsobem hezký bývá takový kraj lesa. Po jedné straně máte volnou krajinu, na druhé vyvstává vzhůru les, a je to pásmo pro sebe, něco jiného, než je sám les ve své vlhké hloubi, a jinakého zas, než jsou louky nebo zprahlá pole před lesem. Květ, který tu vyrůstá, není týž jako stínumilovná bylina lesů, kde se zelená rokytník a šťavel, a je jiný než býlí polní, ty kytky hořké od slunečního žáru, jako je mateřídouška, heřmánek a ze všeho nejrudější mák. Pod obrubou křoví kvete tu zjara žlutý petrklíč i podléška, v létě pak modrý zvonek, třeslice a kartouzek. Sem, a zase dál mezi kostřavy a trávničku, vtrhli v hrubém kalupu dva diví běžci jako bláznivý vítr, jako splašený dobytek, jako dva valící se balvany. Pozor! syčí Ruda a už jsou tam, kde začíná chrpa, koukol a chrastavec; pozor! Ty můj bídný světe! Ach, to jsme si dali: Člověče, pročpak se lépe neohlédneš! Vždyť se tudy šourá dědek Čepelků s motyčkou v podpaží. A za ním Čepelkova bába s rancem: Matičko svatohorská, to jsem se lekla! Hele, škubnul sebou děda, a oni to zatím Ruda s Vaškem. Povídám, mládenci, co tak chvátáte? Ba tak: to není vítr, ani večerní strašidla, nejsou to valící se balvany, ani divá zvěř, to Vašek Kala a Ruda Aksamit se tudy – jaká to čertovina je pohání? – v tuhle pozdní hodinu nečekaně ženou z lesa ven, z toho lesa ven.

Hej, hoši, povídám, přece jsem vás v tu chvíli dohonil, zadechl jim mrtvý hajný do týla, tak tam ležím a pořád si myslím, jestli oni si nedají dobře pozor, to se pak, kluci, budete muset jináč honit, jestli on vás tak někdo z lesa běžet uvidí –

„Máme to marné,“ vyrazilo to z Rudy, „ teď jsme v tom!“

Z kosmatého temene lesů vysoko se vznesl k nebi pták. Peprný ryzec potí se mlékem, v trouchnivině skřípají pracovitá kusadla vos. Po pařeze ubírá se svou cestou tesařík, vláčeje za sebou svůj dlouhý knír. Pápěří bodláku pluje prozářenou štěrbinou mezi větvemi smrkovými. Mír boží, vznáší se nad hřbety lesů.

Neumělecký text

Knižní tvorbu Josefa Čapka bychom mohli označit za přechod mezi knižním uměním generace před první světovou válkou a meziválečnou avantgardou – pokud by jeho knižní tvorbu bylo vůbec možné do určitého směru zařadit. Čapek si vytvořil svůj vlastní, velmi osobitý a dynamický styl se smyslem pro moderní zkratku a s důrazem položeným na užitkový charakter.

Čapkova práce pro knihu se datuje od roku 1915, kdy použil vlastní grafiku jako frontispis ke sbírce veršů S. K. Neumanna Bohyně, světice, ženy. Jeho tvorba se naplno rozvinula po roce 1919, počínaje Apollinairovým Pásmem a úpravami obálek ke knihám bratra Karla až po desítky, ba stovky knižních obálek, které vytvořil pro přední nakladatele té doby – Aventinum Otakara Štorch-Mariena, Františka Borového a mnohé další. Velké množství zakázek, které se od nakladatelů hrnuly, si Čapek rozhodně neusnadňoval opakováním nebo jednotvárností. Za knižního grafika se nepovažoval, ale z tohoto „nedostatku“ vyrůstá jeho jedinečné pojetí knižních obálek, záměrně se stavící proti přežívající produkci vyprázdněných typografických schémat. Inspiruje se expresionistickou grafikou, osvobozenými slovy i moderní reklamou.