Už zase skáču přes kaluže_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Alan Marshall

Už zase skáču přes kaluže

Výňatek

Umělecký text

Nedlouho po tom, co jsem ochrnul, se mi začaly smršťovat svaly na nohou, a záda, dříve rovná a pevná, se nachylovala k jedné straně. […]

Dvojité šlachy pod oběma koleny se mi bolestivě napínaly a maminka měla strach, že když mi někdo nohy co nejdřív nenarovná, zůstanou navždycky takto stažené. Naléhala na doktora Crawforda, aby mi předepsal nějaké léčení, po kterém bych zase mohl normálně nohama pohybovat.

Doktor Crawford měl jen nepatrné ponětí o tom, jak se dětská obrna vyvíjí […].

Přece jen se však […] musel nakonec rozhodnout, co podniknout s mýma nohama, které se pořád stahovaly. Celý neklidný a nejistý tiše bubnoval válečkovitými prsty na mramorové desce stojánku s umyvadlem, který jsem měl u postele, a mlčky se na mne díval. Maminka stála vedle něho napjatě a tiše, jako vězeň, když očekává rozsudek.

„Nu a teď, paní Marshallová, co s těma nohama... Hmm... ano, ano... Dá se bohužel dělat jen jedno. Chlapec je statečný. To je štěstí. Musíme prostě ty nohy narovnat. A to nejde jinak, než je stlačit násilím. Měly by se vší silou napřímit. Otázka je, jak? Myslím, že by bylo nejlepší položit ho každé ráno na stůl a pak si mu plnou vahou lehnout na kolena, až se nohy narovnají. Řekněme třikrát. Ano, třikrát snad postačí. Třeba to napoprvé zkuste dvakrát.“

„Bude to hodně bolet?“ zeptala se maminka.

„Bohužel ano.“ Doktor Crawford se odmlčel a pak dodal: „Budete potřebovat všechnu svou odvahu.“

Každé ráno mne maminka položila na záda na kuchyňský stůl a já se zadíval na obraz vyděšených koní, který visel na komíně nad krbovou římsou. Byla to rytina a na ní se vedle sebe v hrůze vypínali vraník a bělouš a jen několik stop od rozšířených nozder jim končila klikatá čára blesku, který vyšlehl

z temnoty bouře a deště. Na protější stěně visel obraz, který výjev doplňoval, koně na něm již pádili jako šílení pryč, nohy měli natažené jako houpací koníci a hřívy jim vlály.

Tatínek bral všechny obrazy smrtelně vážně a občas se zastavil, zadíval se na tyhle koně, přivřel jedno oko, aby se lépe soustředil, a odbornicky je oceňoval. Jednou mi řekl: „Jsou to určitě arabi, ale ne čistokrevní. A klisna má na nohou otoky. Podívej se jí na kotníky.“

Mrzelo mne, že vidí na těch koních chyby. Pro mne znamenali mnoho. Každé ráno jsem s nimi prchal před pronikavou bolestí. Náš strach splýval a stával se jediným strachem, který nás spojoval v společném utrpení.

Maminka mi položila obě ruce na pozvednutá kolena, zavřela pevně oči, aby udržela za stisknutými víčky slzy, a celou svou vahou si mi lehla na nohy a tlačila je dolů, až se přitiskly na stůl. Pod její tíhou se mi kolena narovnávala, prsty na nohou se roztahovaly a pak se ohnuly dolů a stočily se mi až k chodidlům jak ptačí pařát. Když se mi šlachy pod koleny začaly natahovat a napínat, hlasitě jsem křičel a s vytřeštěnýma očima jsem se úpěnlivě díval na vystrašené koně nad krbovou římsou. V křeči, při níž jsem bolestí málem omdlíval, se mi prsty stáčely dolů a já volal na koně: „Ach koně, koníčci... Ach koníčci, koně...“