V přírodě_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vítězslav Hálek

V přírodě

Výňatek

Umělecký text

Vyběhla bříza běličká,

jak ze stáda ta kozička,

vyběhla z lesa na pokraj,

že prý už táhne jara báj.

Vyběhla jako panenka,

tak hebká a tak do tenka,

že až to lesem projelo

a vše se touhou zachvělo.

A táhne šumem jara báj,

vzduch jak na housle, na šalmaj,

vzduch samá vůně, samý květ,

a mladý úsměv celý svět.

Hned každý strom zelený šat

jme svátečně se oblíkat,

a každá haluz, každá snět

chce novou řečí rozprávět.

A jak by k hodům zavolal,

přilítli hosté z blíž i dál,

a za den, za dva širý kraj

a celý svět byl jara báj.

Neumělecký text

„Večerní písně“ byly sice kritisovány dosti přísně Nerudou, ale byla to konec konců kritika přátelská a uznalá, nešla sekyrou na kořen Hálkovy bytosti básnické, odtínala jen šlahouny a vlky se stromu jeho poesie; tak celkem prožil Hálek celý svůj básnický život bez kritiky. První vážná, ve formě šetrná, ale ve věci hodně zásadní recense jeho básnických cyklů „V přírodě“ od Josefa Durdíka vychází knižně teprve r. 1874, v rok smrti Hálkovy.

(Kritikové Hálkovi.) První z nich byl, jak jsem řekl, Neruda. Ale je to vcelku kritik kamarádský. Co vytýká „Večerním písním“, není vlastně nic než nebezpečí opakování motivů a nasládlé sentimentality.

Druhý byl Durdík a zabral mnohem hlouběji. Durdík obírá se tím, co se pokládá za vrchol lyriky Hálkovy: písněmi „V přírodě“; a je hodně radikální, ale ne zlovolný. Třetí sloku čísla 42 nazývá např. „prozaickou, ano triviální“ („Kritika“, 236); „nezdařené zakončení“ má číslo 53, „v němž poslední sloka není jasná, ale prozaická“ (237); druhá sloka čís. 55 je „nesrozumitelná a neladná“ (tamže). Přeceněno je dále podle Durdíka číslo 10: „Vyběhla bříza běličká jak ze stáda ta kozička“, právě pro toto „absurdní a protipřírodní“ prý srovnání; číslo 2 „trpí patrnou rozdrobeností“, jsou prý tu „poklesky proti vkusu, proti správnosti celku a čistotě uměleckého díla“ (238), celá ta báseň „postrádá oné vniterné hudebnosti a jednoty, v ní neslyšíme žádnou melodii, nic nám nezůstane po ní v uchu znít, přese všecky vysokoletné výrazy nečiní příjemného dojmu“; a „totéž platí o veliké části jiných písní Hálkových“. Durdík srovnává Hálka s Burnsem, Uhlandem, Heinem, a ovšem Hálek v tom srovnání neobstojí – nemá jejich „umělosti a propracovanosti“ (239); chybí prý Hálkovi „opravdová sebekritika, která by vymýtila skutečně poklesky vkus urážející“; zvláště ve vnější formě je prý Hálek občas nedbalý, propadá pohodlným polysyndetům, jeho způsob počíná prý býti manýrou (240). A podobným tónem jde to dál.