Višňový sad_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Anton Pavlovič Čechov

Višňový sad

Výňatek

Umělecký text

HLASY V SALÓNĚ: Lopachin je tady! Pan Lopachin přijel!

PIŠČIK: My o vlku a vlk za humny... (Objímá se s Lopachinem) Z tebe je cejtit koňak, kamarádíčku, hochu zlatej. No, my jsme tady taky veselí.

(Vejde Raněvská)

RANĚVSKÁ: To jste vy, pane Lopachine? Proč tak pozdě? Kde je Leonid?

LOPACHIN: Pan Gajev přijel taky, jde za mnou.

RANĚVSKÁ (rozrušeně): Tak co je? Byla dražba? Mluvte proboha!

LOPACHIN (rozpačitě, bojí se prozradit svou radost): Dražba skončila ke čtvrtý hodině... Ujel nám vlak, museli jsme čekat do půl desátý... (Těžce vzdychne) Uf! Nějak se mi zatočila hlava...

(Vejde Gajev; v pravé ruce drží balíčky, levou si utírá slzy)

RANĚVSKÁ: Tak co, Leo? No, Leo!? (Netrpělivě, v slzách) Proboha tě prosím, tak mluv...

GAJEV (jí neodpovídá, jenom mává rukou... plačky, Firsovi): Na, vem to... jsou tam kyselé rybičky, kerčské sledě... Já dneska vůbec nejed... Co já vytrpěl!

(Dveře do herny jsou otevřené; jsou slyšet údery koulí a Jašův hlas: „sedum a vosumnáct“)

GAJEV (změní výraz, už nepláče): Jsem k smrti utahanej. Pojď, Firsi, převlíkneš mě. (Odchází přes salón, za ním jde Firs)

PIŠČIK: Tak co dražba? No povídej, člověče!

RANĚVSKÁ: Prodal se višňový sad?

LOPACHIN: Prodal.

RANĚVSKA: Kdo ho koupil?

LOPACHIN: Já ho koupil.

(překlad L. Suchařípa)

Neumělecký text

Višňový sad v karikatuře

Ondřej Sokol inscenuje Čechovův Višňový sad v pražském Divadle pod Palmovkou jako drsnou komedii. Zdůvodnění našel v autentickém citátu z dopisu, v němž si Čechov stěžoval, že jeho lyrický obraz zmarněných životů a přelomu společenských epoch bývá prezentován jako vážné drama, třebaže jde o kus veskrze zábavný. Jak však latentní komediálnosti Višňového sadu rozumět, když se tu jedná o tak trudné věci, jako je nenaplněná láska, sebezáhubná neschopnost aktivního činu, nebo dokonce zánik aristokracie jako dominantní společenské třídy?

Režisér Sokol si pojem komična vyložil po svém. Postavy Višňového sadu zbavil bolestínského vzdychání, ale zároveň jim osekal veškeré jemnější povahokresebné nuance, takže z nich učinil tvrdé, nelítostné nebo nanejvýš zmatené jedince. V dodržování tradičního inscenačního půdorysu a aranžování kolektivních scén sice navazuje na práce svého předchůdce Petra Kracika, avšak jde jen o vnější slupku. Sokolovi hrdinové Višňového sadu jsou vesměs lidé bez delikátního přediva vzájemných vztahů a bez bolavého vnitřního světa.

Košatá metafora

Hraje se na scéně Adama Pitry, rozdělené horizontálně na salón s knihovnou v přízemí a sérii ložnic v patře, oboje spojené bočním schodištěm.

Višňový sad symbolizuje torzo stromu „prorůstajícího“ postranním balkónem divadla. Řada dveřních rámů, jimiž se neustále prochází sem a zas tam, může fungovat jako metafora překážek na cestě jednoho člověka ke druhému. Kostýmy Niny A. Stillmarkové podobně jako u řady dnešních inscenací záměrně postrádají dobové zakotvení.