Vojna a mír_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Lev Nikolajevič Tolstoj

Vojna a mír

Výňatek

Umělecký text

Ve vyšší petrohradské společnosti ještě vášnivěji než kdy jindy probíhal složitý boj mezi skupinou Rumjancevovou, kroužkem francouzským a skupinami Marie Feodorovny, careviče a jiných a byl jako vždy přehlušován troubením trubců ode dvora. Avšak klidný, rozkošnický petrohradský život, rušený jen přízraky a odrazy skutečného života, plynul dál postaru; a v toku tohoto života bylo třeba vynaložit veliké úsilí, aby si člověk uvědomil nebezpečí a těžké postavení, v jakém se octl ruský národ. Stále se konaly recepce a plesy, stále tu bylo francouzské divadlo, lidé měli tytéž zájmy dvorní a služební, dál se intrikovalo. Jen v nejvyšších kruzích se vyskytly snahy připomínat si obtížnost nynější situace. Mluvilo se šeptem o tom, jak rozdílně se za tak těžkých okolností zachovaly obě carevny. Carevna Marie Feodorovna v obavách o osud dobročinných a výchovných ústavů, které byly pod její ochranou, vydala nařízení, aby byly přestěhovány do Kazaně, a zařízení těchto institucí již bylo složeno. Naproti tomu carevna Alžběta Alexejevna na otázku, jaká nařízení míní vydat, ráčila odpovědět s vlastenectvím jí vlastním, že o státních ústavech nemůže nic nařizovat, poněvadž to je věc carova; a pokud jde o ni samu, ráčila prohlásit, že bude poslední, kdo opustí Petrohrad.

U Anny Pavlovny se 26. srpna, právě v den bitvy u Borodina, konal večírek a jeho zlatým hřebem mělo být čtení dopisu, jejž Jeho Přeosvícenost metropolita poslal carovi s obrazem důstojného sluhy božího Sergije. Tento dopis byl pokládán za vzor vlastenecké a duchovní krasomluvy. Přečíst jej měl sám kníže Vasilij, proslulý svým mistrným přednesem. (Čítával i u císařovny.) Toto mistrovství záleželo v tom, že slova zvučně, zpěvavě přecházela ze zoufalého vytí do něžného brumlání, takže zcela náhodně a nezávisle na jejich významu připadalo na jedno slovo zavytí a na druhé šepot.

Výňatek

Neumělecký text

Zbývá nám největší ze všech romanopisců – jak jinak ostatně nazvat autora Vojny a míru? Bude se nám Tolstoj také jevit cizí, těžký, nesnadno pochopitelný – prostě odjinud? Je v jeho úhlu pohledu nějaká podivnost, která nás – aspoň dokud se nestaneme učedníky a neupustíme od dosavadních zvyklostí – bude odrazovat, budit v nás podezření a zmatek? V každém případě si už z jeho prvních slov můžeme být jedním jisti – je to člověk, který vidí to, co vidíme i my, který se ubírá stejnou cestou, jakou jsme zvyklí ubírat se i my, to jest ne z vnitřku ven, ale zvenku dovnitř. Otevírá se před námi svět, v němž pošťák klepe na dveře v osm hodin ráno a v němž lidé chodí spát mezi desátou a jedenáctou večer. Máme před sebou člověka, který není žádný barbar, žádné dítě přírody. Je vzdělaný a má nejrůznější zkušenosti. Je jedním z těch rozených aristokratů, kteří plně využili svého privilegovaného postavení. Jeto člověk metropolitní, nikoliv provinční. Je duchem i smysly bystrý, náruživý a dobře připravený. V přístupu člověka takového formátu k životu je něco hrdého a jedinečného. Zdá se, že jí nic nemůže uniknout. Vše je zaznamenáno. Nikdo proto nedokáže na smysly mladého silného člověka zapůsobit svým líčením radosti a vzrušení ze sportu, vystižením krásy koní a vší té prudké naléhavosti života tak jako on. Jeho pozornost upoutává každá větvička, každé pírko. Všímá si, že barva dětských šátečků je modrá nebo červená. Všímá si způsobu, jakým kůň pohazuje ocasem, zvuku kašle, počínání muže, který se snaží zastrčit ruce do sešitých kapes. A to, co jeho spolehlivé oko zaznamenává o kašli nebo pohybu rukou, to jeho neselhávající mozek uvádí do vztahu s čímsi ukrytým uvnitř lidského charakteru, takže jeho postavy známe nejen podle toho, jak milují, podle jejich názorů na politiku a nesmrtelnost duše, ale i podle toho, jak kýchají nebo se dusí. Dokonce i když ho čteme v překladu, cítíme, že jsme byli posazeni na vrcholek hory a do rukou nám byl vtisknut dalekohled. Všechno je překvapivě jasné a dokonale ostré. Pak, zrovna v okamžiku, kdy jsme u vytržení, zhluboka dýcháme a cítíme se posíleni a očištěni zároveň, se před námi vynoří určitý detail obrazu – možná hlava nějakého muže – tak znepokojivý, jako by se na nás vrhal samotnou intenzitou své existence.