William Shakespeare - Hamlet, kralevic dansky

• Překladatelé: Josef Václav Sládek (překlad 33 dramat; 18./19.stol.), Jaroslav Vrchlický (19./20.stol.), Erik Adolf Saudek (poč.20.stol.), Martin Hilský

Ukázka

Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.

Společensko-historický kontext

• renesance: myšlenkový a umělecký směr označující snahu o obrození společnosti na základě antických ideálů; důraz kladen na poznání a vzdělání, staví se proti středověké teologii, svoboda je vnímána jako přirozený stav člověka, individualismus, zájem o člověka, jeho osobnost a pozemskost

• humanismus: myšlenkový, filosofický a historický proud, který zdůrazňuje svobodný rozvoj lidské osobnosti; jazykem je klasická latina; kritika feudálního řádu i církve jako vládnoucí organizace

• v literatuře se objevují žánry, které byly ve středověku potlačeny (epos, epigram, povídka, komedie, tragédie), náboženská tematika stojí v pozadí, upřednostňuje se téma lidské existence, smysl života, ke kritice společenských poměrů se často užíval satira

• období 14.-16.stol, četné vynálezy a objevy (kompas, knihtisk -1447/8 {tisk do roku 1500 se nazývá inkunábule=prvotisk}), zámořské plavby (Kolumbus, Magalhaes), rozvoj astronomie a fyziky (Bruno, Galiei, Koperník, Kepler), rozvoj měst a sociální změny

Současníci autora

• Itálie:

  • Dante Alighieri (1265-1321): Božská komedie (duchovní alegorický epos, 3 čísti a 100 zpěvů, básník popisuje cestu do pekla, očistce a ráje, pozemským světem a peklem jej provází římský básník Vergilius, symbol zdravého rozumu, který je poslán Dantovou zemřelou milenkou Beatricí, dovede ho pouze na okraj očistce, jelikož je pohan, dál jej vede Beatrice; přídomek „božská“ doplnil Dantův obdivovatel Boccaccio)

  • Francesco Petrarca (1304-1374): nazýván otcem humanismu; Zpěvník (sbírka milostné poezie, sonety Lauře) {sonet=báseň o 14 verších, rozdělených do 4 slok, 2 kvarteta a 2 terčeta}

  • Giovanni Boccaccio (1313-1375): první životopisce Danteho i vykladačem jeho Božské komedie; Dekameron (soubor rámcových povídek, 100 novel vyprávěné v 10 dnech 7 urozenými dámami a 3 muži, tito obyvatelé Florencie prchají z města před morovou nákazou na venkov)

  • Niccoló Machiavelli (1469-1527): je mu připisován výrok „Účel světí prostředky“ (skutečným autorem je Ignác z Loyoly); Vladař (historicko-politický spis, rada vladaři, jak vládnout), Mandragora (drama o nábožensky založené Lukrécii, která se brání nevěře, nakonec je k ní přemluvena mnichem, ochotným pro peníze učinit cokoli) {machiavelismus=politická teorie o původu státu, podle níž politici nemají být svazováni morální odpovědností}