Kartografie

Vznik mapy

• podle vzniku rozdělujeme mapy na původní (originální) a odvozené

• původní mapy = díla, která vznikla přímým terénním měřením nebo na základě vyhodnocení leteckých snímků (tzv. fotogrammetrie)

• vznik původní mapy má pět etap: 1. astronomické práce (určení přesné zeměpisné polohy – s využitím šířek a délek – několika základních bodů pomocí astronomického měření), 2. geodetické práce (zajišťují důležité podklady pro výškopis a polohopis mapy; základní metodou je trigonometrie, s jejíž pomocí se na mapovaném území vytvoří hustá síť bodů – vzniká měřením teodolitem a je podkladem pro polohopis mapy; metodou pro měření nadmořských výšek je nivelace), 3. topografické práce (týkají se podrobného polohopisného a výškopisného měření v terénu, příp. vyhodnocování leteckých snímků; topografové dávají mapě podrobný obsah), 4. kartografické práce (zpracování výsledků topografických měření, která je nutné zjednodušit a upravit, výsledkem je čistokresba výsledné mapy), 5. reprodukční práce (reprodukce a tisk map, čímž se zabývá obor kartografická polygrafie)

Měřítka plánů a map

• měřítko udává, v jakém poměru je na mapě zmenšena krajina

• na některých mapách je číselné měřítko doplněno grafickým měřítkem

• měřením na mapách se zabývá kartometrie

Obsah mapy

• kartografická generalizace = výběr a cílevědomé zevšeobecnění objektů znázorňovaných na mapě

• mapa obsahuje kromě matematických prvků (geografická síť tvořená poledníky a rovnoběžkami, měřítko) také tři základní kategorie: výškopis, polohopis a popis

• výškopis = výšková členitost mapované krajiny; používají se tři způsoby znázorňování vertikální členitosti: vrstevnice (linie spojující místa se stejnou nadmořskou výškou), kóty (přesná nadmořská výška konkrétního bodu v terénu) a barevná hypsometrie (barevné odstíny pro znázornění vertikální členitosti)

• polohopis = horizontální zachycení vzájemné polohy objektů v krajině pomocí smluvených značek a barev vysvětlených v legendě mapy; mapy obsahují tři základní typy značek: 1. liniové značky (státní hranice, vodní toky, železnice), 2. bodové značky (města, letiště, nerostné suroviny, zemědělské produkty), 3. plošné značky (lesy, pouště, oceány, půdy)

• popis = jednotlivé názvy zeměpisných objektů uvedené na mapě smluveným písmem

• kartogram: kartografická kresba územní jednotky (např. státu), na které jsou plošnými značkami (např. šrafurou) znázorněny statistické údaje (např. hustota zalidnění, zalesnění apod.)

• kartodiagram: kartografická kresba územní jednotky (např. státu) s diagramem nebo diagramy, které vyjadřují kvantitu nebo kvalitu sledovaného jevu (např. věkové složení obyvatelstva)

• studiem zeměpisných jmen se zabývá toponomastika

• zeměpisná jména místní (názvy obydlených míst) x pomístní (neobydlená místa)

• cizí názvy uváděny na českých mapách trojím způsobem: 1. transpozicí (tj. v původním znění u jazyků píšících latinkou), 2. transliterací (tj. přepisem do latinky např. z azbuky nebo arabštiny) a 3. transkripcí (tj. fonetickým přepisem ze slabikového nebo pojmového písma – např. z čínštiny)

• Exonyma = vžité české názvy (Londýn, Paříž apod.)